Povídky na téma libovolné (Gigule, Nicol*)

21. března 2011 v 21:54 | Das
Uveřejňuji povídky, které poslaly soutěžící do souteže.. Je to spíše pro soutěžící, aby shlédly konkurenci. ;)
Povídky budu uveřejňovat po dvou až po třech (podle délky) a v závorce najdete vždy jména spisovatelek. ;) (pro přehled)

GIGULE NAPSALA:
Povídka se jmenuje Jaká Lenka umí být, je to taková dlouhá kapitola asi 10 stránek to má, a proto jsem tenhle úryvek nazvala ON JE ÚŽASNÝ. doufám že se to bude líbit. Omlouvám se předem za nějaké drobné chybky, na konci je několik teček, no ono to ještě pokračuje ale to bych vám to stěžovala.



"Crrrrr", zvonil hlasitě budík, který jsem si nařídila na půl sedmé. Věděla jsem že už bych měla vstávat a pospíšit si, protože asi za hodinu a půl přijdu do úplně nové třídy. Bylo to hrozné, ten pocit. Bylo mi nanic a chtěla jsem zastavit čas, abych se alespoň dobře vyspala. Prostě jsem spala do půl a pěti a pak jsem rychle vyskočila. "Honem se pojď najíst Lenko", zavolala z kuchyně moje bláznivá matka. Je jí 40 a čeká dítě! No to je prostě hrozné. Můj otec, tedy nevlastní otec je vážně hodně výkonný, budou to dva kluci, dvojčata!
Vzala jsem si nějaké ty potřeby a šla jsem do koupelny. Jedna velká nevýhoda bydlet v bytě, vody je málo. Vysprchovala jsem se, bohužel studenou vodou a umyla jsem si hlavu. Když jsem se utírala osuškou, přemýšlela jsem co si vzít na sebe. Venku je 30*C a modrá obloha. Jestli si mám vzít tílko a sukni, nebo šaty, záleželo na tom protože musím zapůsobit. Když jsem se utřela, vzala jsem si župan a šla jsem do svého pokoje. Když jsem si župan svlékla, že si vezmu spodní prádlo, střelil mě do očí asi A6 papírek, takoví útržek z nějakého sešitu. Šla jsem k psacímu stolu a papírek jsem si prohlédla. Bylo na něm napsáno :

mini sukně, tílko do poloviny břicha a žabky

džínové kraťasy, barevná košile a tenisky

bílé legýny, bílé střevíčky a bílé tílko

modré šaty pod zadek a s ramínky a bílé střevíčky

uvědomila jsem si, že je to seznam věcí co si můžu vzít na sebe do školy. Psala jsem to včera večer, to sem se nudila a tohle mi přišlo jako dobrý nápad. Chvilku jsem si papírek prohlížela a přemýšlela jsem co si vzít. Všechno bylo dobré a na dnešek se to hodilo. Tak jsem přemýšlela asi pět minut a rozhodla jsem se že si vezmu to první. Mini sukni, tílko do poloviny břicha a žabky. Bylo to ideální. Mini sukně jsem měla dvě- černou a bíločernou. Rozhodla jsem se pro černou protože nemám bílé, ani černé tílko do poloviny břicha. Černá sukně, k tomu modré tílko do poloviny břicha a k tomu bez ramínek, jo to mi vyhovovalo. Žabky mam jenom jedny a to jsou černý. Když jsem bydlela v Brně, bylo to lepší. Táta, teda můj pravý táta je architekt, vydělává hodně a tak jsme měli všecko co jsme chtěli. Ale moje paličatá máma se rozvedla a vzala si doktora který je sice bohatý, ale bydlíme v bytě. No ještě než jsem si vzala tílko, prohlížela jsem se v zrcadle, jestli si vzít košíčkovou podprsenku nebo lambadu. Konečně jsem zvolila košíčkovou bílou protože jsem zjistila že lambada je mi na poprsí malá. Odepnula jsem si u podprsenky ramínka aby to nebylo tolik vidět a šla jsem si vyfénovat hlavu. Jak jsem fénovala a česala jsem si vlasy napadlo mě, že je nechám rozpuštěné. Sice to mámu asi zabije ale já už nechci být taková, dlouhovláska. A nechala jsem je rozpuštěné.
Budík ukazoval 6.55 hodin. Divila jsem se že ne víc, protože mě vždycky všechno dlouho trvá ale tohle nějak ne. No, tím lépe. Stačila jsem se ještě namalovat, jenom tak řasenku, modré stíny a lesk. Taky jsem si udělala masku, protože jsem si všimla že mám uhr pod nosem. Řekla jsem si že si ho vymáčknu až přijdu ze školy protože teď nemám moc času. V 7.00 jsem šla do kuchyně. Máma už hubavala, že jsem prý strašně loudavá.
"Ale notak mami, mam ještě hodinu tak toho nechej", řekla jsem takovým nervním hlasem. Nikdy jsem neměla ráda když se mě máma ptá co a jak, proč a takoví a nebo mi jenom něco vyčítá. Někdy mi vadí i to, že na mě vůbec mluví. Prostě jsem puberťačka, to je těžký se nenervovat kvůli všemu.
"K snídani jsem ti udělala puding a kakao", řekla z ničeho nic máma a v jejím hlase bylo takové to omluvné a zároveň dětské mluvení. Ona ví jak mě potěšit, určitě si všimla že jsem nervózní protože půjdu prvně do školy. Tedy do nové školy. Jenom jsem si sedla a nechala jsem mámu aby mě obsloužila. Je to taková servírko-kuchařka. Ve 20 dělala servírku ve tří hvězdičkové restauraci a později tam začala i vařit. Ve 24 letech odešla protože čekala mě. No a to bylo možná dobře, protože pracovala tak že by s toho mohla dostat infarkt.
"Ten puding se ti povedl", řekla jsem když jsem dojedla. Taky bych chtěla takhle vařit ale to asi těžko, já uvařím sotva vajíčka. Jsem taková nešika.
Ještě mám 45 minut a to musím nějak využít. Napadlo mě že půjdu ke kadeřnici. Je hned vedle našeho paneláku. Myslela jsem, že když je takhle hezky, je lepší mít kratší vlasy. Jednak proto, protože je to odolnější a taky je to právě moderní. No řekla jsem mámě že už půjdu. Prostě jsem řekla jenom "Mami tak já už budu muset jít. Já jdu ještě do knihovny tak abych to do školy stihla". Pak už jsem šla a když jsem práskla dveřmi, měla jsem pocit že volá "Ahoj". Když jsem šla po schodech pět pater myslela jsem na to jaký účes si udělám, a taky na to jak na to zareaguje máma. No ale to nebylo tak důležité protože jsem chtěla hlavně dobře vypadat. Vždycky jsem byla taková princeznička.
"ÁÁÁ, dávejte pozor!!!", zakřičel nějaký hlas. Zjistila jsem že vůbec nevnímám, že jsem jenom šla po schodech a srazila jsem sousedku, teda ona bydlí o dvě patra pod námi. "Omlouvám se vám paní Čeršerová", řekla jsem, jakoby upřímně ale myslím že to prokoukla. Pomohla jsem jí vstát a šla jsem dál. Měla jsem pocit jako když si mumlá něco o mládeži.
Konečně jsem byla u kadeřnictví, celá napjatá. Rozhodla jsem že místo vlasů pod zadek si je nechám jenom pod ramena. To by mohlo být slušivé. Vešla jsem dovnitř a tam u stolku seděla asi 20 let stará holka. Měla tetování na ruce, měla jenom podprsenku a džíny a kouřila. Chvíli jsem se divila proč je v luxusním kadeřnictví taková pipka ale v tu chvíli ze zadních dveří vyšla taková blondýna na mikádo, měla kadeřnickou zástěru a já jsem si uvědomila, že ta holka je zákazník. No ulevilo se mi. Ještě chviličku jsem čekala než kadeřnice dodělá tu holku a pak jsem nastoupila já. "Prosím udělejte mi to sestříhaný pod ramena", řekla jsem toužebně. Kadeřnice se na mě usmála a začala dělat svou práci. Trvalo to 25 minut což znamenalo že mám 15 minut na to abych došla do školy. Taky jsem si musela jít domu pro kabelku, měla jsem jí už asi týden připravenou, ale zapomněla jsem si jí tam. "Já myslím že ti to sluší", ozvala se kadeřnice. Jenom jsem hodila pohled do zrcadla a poděkovala jsem. Musím uznat že mi to opravdu slušelo. Měla jsem ještě 13 minut. To znamenalo že za 3 minuty jsem si musela doběhnout pro kabelku a těch 10 minut na cestu do školy.
Běžela jsem po schodech do pátého patra jako šílenec. Odemkla jsem si dveře a nepozorovaně jsem proklouzla do svého pokoje. Máma se dívala na televizi a měla jí tak nahlas že v bytě nebylo opravdu nic slyšet. Tedy nic než televize. Vzala jsem z postele černou kabelku, takovou menší a spěchala jsem zpátky. Běžela jsem po schodech až jsem málem zakopla, pak jsem vyběhla na ulici a běžela jsem pořád rovně až k velké zelené budově. Už ten velký nápis STREDNÍ ŠKOLA PARDUBICE mi dal najevo že to je ta správná budova. Zbývalo mi pět minut do zvonění. Musela jsem to stihnout, jinak by to bylo vážně ponižující. Ani jsem nevěděla kde máme třídu. Koukla jsem se na rozpis místností, který byl u ředitelny. Prvák byl až úplně v posledním patře. Štěstí mi tedy moc nepřálo. Tři minuty mi zbývali a já jsem ještě nebyla ve třídě. Rychle jsem utíkala po schodišti plném holek a kluků které jsem vůbec neznala. No jo, taková nevýhoda že jsem přišla až v květnu. Oni se znali určitě ve třídách, zato já jsem znala tak jednoho, a to byl vnuk tý protivný babky co jsem ráno shodila. No ale toho jsem viděla asi dvakrát když jsem šla pro poštu do schránky. Navíc, ten chodil asi o dva ročníky výš než já. Minuta do zvonění. Už jsem se blížila ke třídě. Přišla jsem do dveří a všichni se na mě zvědavě podívali. Nevěděla jsem co říct, tyhle situace jsem nikdy neměla ráda protože je moc ticho. "Ahoj, jsem Lenka Frtková", řekla jsem nervózně. Všichni se zase otočili a dokončovali svoje rozhovory. Teda, pletu se, Jeden kluk se na mě pořád díval. Začalo zvonit. Čekala jsem u dveří na profesorku, která byla třídní. Sama jsem nevěděla koho mám za třídní.
Ozvali se kroky a na konci chodby se objevila starší paní, asi tak 40 let, černé vlasy a měla sukni a košili. Třída nejspíše kroky taky slyšela a tak všichni ztichli a rovně se postavili. Za chvilku byla učitelka vedle mě a řekla vítacím hlasem "Ahoj, vítám tě u nás, já jsem tvoje třídní a jmenuji se Resterská". Poznala jsem že čeká až se představím a tak jsem ze sebe vysypala jenom "Dobrý den, jmenuji se Lenka Frtková a sem u vás nová". Učitelka přikývla na znamení, že ví co myslím a vedla mě do třídy. Celá třída si mě opět začala prohlížet. Ten kluk na mě taky pořád koukal. "Jdi si sednout támhle vedle Mileny Trávnové, to je ta druhá lavice odzadu uprostřed", řekla učitelka "a tady máš ještě všechny učebnice a seznam potřeb co si musíš koupit", dodala a podala mi velkou hromadu učebnic. Nemotorně jsem učebnice převzala a šla jsem si sednout vedle Mileny. "Ahoj", pozdravila jsem Milenu která si mě dokonale měřila kulatými brýlemi. "Čau, sem Milena", řekla na oplátku a otočila se aby něco pošeptala tomu klukovi co se na mě pořád díval. "Děti já si dojdu pro třídnici, vydržte 10 minutek", ozvala se třídní ale nikdo jí nevnímal. Milena se ke mně konečně otočila. "Budeme kámošky, Lenko??", zeptala se s nadějí. "Jasně, bude dobrý mít kámošku když tu nikoho neznam", řekla jsem s oddychem. Už jsem si myslela že se nezeptá a budu se muset zeptat já. To jsem vždycky nesnášela. "Kde bydlíš?", zeptala se zvídavě Milena. "Když pudeš od týhle školy furt rovně tak v paneláku 489", řekla jsem podrobně. "A ty?", zeptala jsem se pro jistotu aby se ona na nic nezeptala. "Já bydlím v 488 paneláku!", řekla překvapeně. "To je super, můžu k vám někdy na návštěvu?? Ty k nám můžeš furt", řekla toužebně Milena. Tak jsem jí líčila všechno o mně a ona mi sdělovala zase věci o sobě a těch 10 minut nám dost rychle uteklo. "Tak třído, zítra začneme probírat všechny částice, dáme si opáčko z devátého ročníku, už jenom tady kvůli Lence", řekla učitelka když vešla z knihou v ruce do třídy. Moc se mi to nelíbilo, učitelka řekla mé jméno a všichni se na mě podívali. Takoví to nikdy nebylo a to sem se stěhovala několikrát. Milena se najednou přihlásila. "Ano?", zeptala se učitelka Mileny. "Jenom sem se chtěla pančelko zeptat jestli se tady Lence nemůžeme představit aby nás taky poznala", páčivě poznamenala Milena. Učitelka počítala žáky ve třídě. Přepočítala jsem si je očima a beze mě tu bylo 35 žáků. Učitelka kývla jako že souhlasí a naznačila aby začal kluk s pearcingem v nose. Všichni se na něj zadívali a já jsem poslouchala jména která padla a soustředila jsem se až promluví kluk, který ze začátku hodiny na mě zíral. Bylo to hodně lidí, já jsem si ale chtěla zapamatovat jenom jedno jméno a to byl právě on. Pak už jsem jenom poslouchala mládež jak ke mně mluví: "Jsem Jakub", "Jsem Milan", ….......... "Já se jmenuju David Müller". Najednou jsem nadskočila. Jmenuje se David. Tohle jméno bych měla kdybych byla kluk. No a tak jsem se na něj podívala. Usmál se na mě a já jsem mu to oplatila. Už jsem neposlouchala jiná jména protože jsem měla plnou hlavu Davida. Byl tak krásný. Měl vyspělí oholený obličej a vlasy jako Justin Bieber. To se mi strašně líbilo. "TRRRRRRRRR", začalo zvonit na přestávku. Já už jsem mohla jít domů, dneska jsem byla vlastně jenom na kukačku a od zítra jedu fest učivo. No nazdar. Když jsem opustila třídu a šla jsem po schodišti k východu, dohonil mě David. Nevěřila jsem svím očím. "Ahoj, já jsem David. Nechceš jít dneska ven, jako třeba do parku a tak???", zeptal se dychtivě. "No klidně, nemam nic na práci", řekla jsem takovým volným hlasem. Nevěřila jsem očím, uším, prostě ničemu. Tohle bylo to nejlepší na dnešku. Už vím jedno a to je opravdu dobrá, výborná novina. Miluju ho. A mám taky důvod, on totiž není jenom hezký a krásný. Třemi slovy : ON JE ÚŽASNÝ a to úplně ve všech oborech!!!!!!!!!!!!
Vpadla jsem do dveří našeho bytu. "Čau mami", zakřičela jsem z radosti. Když mě David pozval na procházku parkem a já souhlasila, myslela jsem že jsem v nebi. Bohužel jsem spadla ze schodů a mam na noze modřinu. No to je hrozný. Budu si muset vzít džíny ke kolenům aby to nebylo vidět a taky si vezmu k tomu tílko. Ale tentokrát s ramínky a normální. Je to moje několikátý rande. Ale ti kluci se kterými jsem to rande měla nestáli za nic. To byli spíš jenom kámoši. "Ahoj Leni, prosimtě vypni tu telku", zavolala na mě z kuchyně máma. Skoro jsem jí přes tu televizi neslyšela ale vypla jsem jí. Šla jsem do kuchyně abych se na mámu podívala. Máma samozřejmě zase vařila, jako to dělá vždycky. Ta vůně která vycházela z hrnce se nedala přečichnout. Máma vařila svíčkovou. Moje nejobíbenější jídlo, hlavně od mámi je výtečná. "Co bude k obědu??", zeptala jsem se abych si to ověřila. Máma chvíli neodpovídala a pak promluvila "K obědu máme svíčkovou", řekla divným tónem. Věděla že jí miluju, teda že miluju svíčkovou, mámu samozřejmě taky ale znělo to prostě divně. "Mami co se stalo?", zeptala jsem se stejně divně jako ona odpověděla. Máma se podívala do hrnce a řekla ještě podivnějším hlasem špitla "Přijede k nám táta". Já jsem nechápala proč je to pro mámu tak špatné že přijede můj pravý táta. Já osobně jsem se na něj vždycky těšila protože mi přivezl 10 tisíc a ještě nějaký jiný věci. Ale taky jsem se na něj těšila hlavně z toho důvodu že ho prostě uvidím. "No a tak to je dobře mami, už dlouho jsme ho neviděli a já ho mám ráda", řekla jsem přesvědčivým hlasem. Daniela, teda mámi nového manžela ráda nemam. Nikdy mi nedá ani 20 kč. Máma ho ale milovala a to bylo to hrozný.
Sedím na židli u sebe v pokoji a čekám. Na co čekám? Na nic, prostě až mě napadne něco, co budu chtít právě udělat. Ještě jsem nepohnutelně seděla na židli asi pět minut a najednou zvonil domácí telefon. Slyšela jsem mámu jak ho zvedla. "Lenko, to je pro tebe", zavolala. Nejistě jsem vstala. Kdo mi tak může volat, táta? Milena? Vůbec jsem neměla o tomhle představu. Přiběhla jsem do chodby pro telefon. "Tady Lenka, haló", řekla jsem jako obvykle do telefonu. "Ahoj, to jsem já, David", ozvalo se z telefonu. Úplně jsem ztuhla. David, on mi zavolal, a to nemá ani moje telefonní číslo. No to je teda něco. "Ahoj Davide", pozravila jsem na oplátku. Nevěděla jsem co mu mám říct, nic mě nenapadalo. Naštěstí začal vykládat on. "Lenko, chci ti něco říct kvůli té procházce parkem. Já tam nemůžu ale nemysli že je to schválně, to vůbec ne. Rodiče jsou oba postižení a já se o ně musím starat protože táta měl nedávno infarkt. Já vím že se teď budeš zlobit a asi mě už nebudeš nějak moc mít ráda ale slibuji že zítra ve škole ti to vynahradím, uvidíš." Všechno to řekl opravdu lítostně a upřímně a já jsem mu to odpustila, když říkal že mi to vynahradí. Stejně jsem měla moc práce. "No, tak když máš nemocný rodiče, chápu, tak až se uzdravěj tak se projdeme. Jenom, kde si vzal číslo?", řekla jsem po chvilce. "No to víš, jsem prostě dobrej", řekl a já jsem tušila že se zasmál. "Tak ahoj", řekla jsem rychle a položila jsem položila sluchátko. Nevím jestli mi nechtěl ještě něco říct, ale co. Myslím že mě nemiluje. Řešit už to nebudu protože je to zbytečný ale milovat ho budu furt. Odešla jsem zpátky do pokoje a pustila jsem si rádio. Šla jsem ke skříni a vyndala jsem asi 40 cm vysoký foch na DVD a CD. Výběr cédéček jsem měla vždycky dost velký, abych si přišla na to svoje. Momentálně jsem nechtěla Nightwork, ABBU, Chinasky ani nic takového moderního. Chtěla jsem něco klidného, abych se uvolnila. Jak jsem prohlížela obaly CD abych našla to pravé, všimla jsem si že je tam to cédéčko co hledám. VLTAVA! To bylo to co jsem potřebovala. Klidná, svěží a rytmická melodie. Díky ti Bedřichu Smetano! V duchu jsem se divila proč mám najednou ráda českou klasiku. No to teda nevím ale jsem nějaká divná. Že by to bylo Davidem? Asi jo. Nikdy jindy se mi to nestalo. Vložila jsem disk do rádia a zmáčkla jsem PLAY. A už naskočila ta melodie. "Tadadadádá tá dadadá..."vycházelo z rádia. Bylo to opravdu hezký. Lehla jsem si na postel. Zavřela jsem oči a co to? Viděla jsem Davida! No jestli se mi o něm bude zdát v noci tak zítra nepůjdu do školy. Vážně, to bych se musela zcvoknout. Kdyby se mi o něm zdálo, pořád bych o něm mluvila a já nechci vypadat jako blbec. Takže jsem vyskočila z postele a šla jsem za mámou. "Kdy táta přijede?", zeptala jsem se. Máma se nejistě podívala na hodiny a vykřikla. "Ježiši, za půl hodiny. Lenko, prosimtě uklidila bys to tady?", pískla máma a plna strachu že je tady nepořádek vykulila oči. Táta přijede za půl hodiny, SUPER. Na máminu prosbu jsem hrůzně kývla a šla jsem do obýváku uklízet. Opravdu tam bylo hodně prachu. Navíc tam všude byli drobky a jiný hrůzy který udělal Daniel. Daniel je opravdu hroznej! Vzala jsem z koupelny mop a začala jsem vytírat. Ještě se musím nějak převlíknout a uklidit si pokoj. Táta nesnáší když mam v pokoji bordel a taky nesnáší, když jsem moc sexy oblečená. Prostě jsou to dvě jeho pravidla, která musím dodržovat když mě vidí. Když jsem uklidila obývák, šla jsem k sobě do pokoje. Nejprve jsem se převlékla. Vzala jsem si utažené černé džíny ke kolenům a tílko. To tílko bylo úplně obyčejné. Bylo červené, rovný výstřih, asi tak tři centimetry široká ramínka a dlouhé k bokům. Podprsenku jsem si nechala. Táta říká, že bych neměla ještě nosit podprsenku ale já vím co mám a nemám nosit. Bez podprsenky je to prostě hrozný!
Tak a musela jsem se pustit do úklidu. Táta tu bude za půl hodiny a já tu mam tak velký bordel, že to slovy nejde vyslovit. Vzala jsem oblečení které jsem měla na židli a hodila jsem ho do skříně. Výhoda byla že se táta do skříně nikdy nedíval. Došla jsem do komory pro vysavač a začala jsem vysávat. Když jsem potom dovysála, sedla jsem si na židli a začala jsem si rovnat věci na stole. Tužky a propisky do penálu, papírky a papíry do boxu a …
Kabelka! Moje černá kabelka. Nechala jsem jí na schodech ve škole, jak jsem spadla někde jsem jí upustila. Ježiši marja! To je vážně hrůza! V tý kabelce jsem sice měla jenom 20 kč a malovátka, vložku,knížku a propisku ale stejně! Kabelka stála půl tisíce, malovátka dohromady 300 korun a knížku jsem dostala k narozeninám, ale stejně! Hrůůza!! Uvědomila jsem si taky že jsem si nechala v té kabelce i seznam sešitů. Jestli to zítra nepřinesu tak jsem v háji. Áááách jo. Chvilku jsem přemýšlela co budu dělat, že bych zašla za Milenou? Ne to bych se jí nejprve musela zeptat a já na ní nemam telefon. Je to vážně hrozný, nemam mobil! Musím si vystačit bez něj, doufám že ho do konce školního roku dostanu, ale to by bylo moc jednoduchý. Řekla jsem si že za ní budu muset jít protože jinak bude průšvih. Zapátrala jsem v paměti : "Ty k nám můžeš furt"...tohle byla slova Mileny když jsem jí řekla kde bydlím a ona mi to taky řekla. Mohla bych se stavit a pokecat s ní, vzít si seznam sešitů a kouknout se co dělali. Ale to je vyloučený, protože za 15 minut přijede táta a já ho nechci zmeškat. Už se na něj strašně moc těším že ani nevím jak. Tak jsem si řekla že se tam zastavím ráno. To vyhovovalo. Začínáme v osm, vstanu v sedm a v půl osmé za Milenou zajdu. To nezní špatně.
"Lenko, drahoušku prosimtě můžeš sem jít?!", okřikla mě prosebně máma najednou. Zrovna jsem byla zabraná v tom průšvihu s kabelkou ale mámina slova mě vyšvihla ze židle že jsem spadla na zem. Jsem vážně nemožná. Hbitě jsem vstala a běžela jsem opatrně do kuchyně.
"Nechybí ti něco??", zeptala se máma podezíravě. Jak se ona mohla dozvědět o tom, že nemám kabelku?? No to je divný. Mlčky jsem přikývla. Mamka povídala: "Byl tady jeden kluk, nějakej David, že prý sis ve škole na schodech nechala kabelku, přinesl jí sem."
Nevěděla jsem co říct. David přišel k nám domu. Ježiši. David mi k nám domu přinesl kabelku. Ježiši. David mě zachránil od průšvihu! MILUJU DAVIDA! Jsem tak ráda že jsem ho potkala. Doufám že se za dnešek nestihnu zbláznit. Mámě jsem neodpovídala, jenom jsem si na křesle sebrala kabelku a šla jsem zase k sobě. Takže plán že půjdu k Mileně je fuč. To je dobře protože ráno by se mi tam stejně nechtělo. A netoužím po ráno vidět její rodiče v pižamu. Popadla jsem kabelku abych se ujistila jestli tam všechno je. Vysypala jsem její obsah na postel. V kabelce byla taštička s malovátky, vložka, knížka, propiska a 20 korun. Něco tam ale nesedělo. V kabelce to bylo všechno srovnané. Vysypala jsem kabelku ještě jednou. Už jsem si toho všimla. Z knížky vykukoval kousek papírku který tam předtím zaručeně nebyl. Knížku jsem otevřela. Tam, kde papírek byl byla nalistovaná stránka 623. Tam byl obrázek, tedy jako přímo na listě v knížce, no obrázek, prostě srdíčko. A ještě něco. Byl tam úhledně poskládaný papírek. Vzala jsem ho do ruky a rozevřela. Úhledným rovným tiskacím písmem na něm stálo:

Ahoj Lenko
Chci abys věděla že od chvíle co jsem tě poprvé uviděl, jsem do tebe blázen. Nevím jestli mě máš ráda ale já tebe moc a moc. Zítra se na tebe těším, a to že jsem ti vzal kabelku, no prostě promineš mi?? Musel jsem ti tenhle vzkaz dát ještě dneska. Tak se měj hezky
DAVID

Málem jsem omdlela. On mi napsal. On mě miluje. On je úžasný. ÁÁÁÁÁÁÁ......to není možný, já přece nemůžu chodit s klukem milionkrát lepším než jsem já. On je boží boží ží ží ží!!! No je to vážně super.
Nejprve mě napadlo že si založím nástěnku a tam si dam jeho fotku, tenhle vzkaz a takoví blbosti ale hned jsem to pustila z hlavy. Kde bych vzala jeho fotku?? musel by mi jí dát ale já ho o to prosit nebudu, to bych umřela ponížením. Dneska, tedy 15. května byl můj nejlepšejší den na světě.
1)Přijede táta
2)Mám novou lásku
Myslela jsem na tohle ještě chvíli a pak jsem si vzpomněla že už by tu táta měl za chvilku být. Do 10 minut musí přijet, jinak tohle nebude ten nejlepšejší den. I když, co by ho mohlo zkazit, nějaký zpoždění určitě ne. Kabelku jsem hodila i s obsahem do skříně- až na papírek od Davida. Ten jsem zase úhledně složila a vložila jsem si ho pod podprsenku abych ho měla při sobě. Pořád a pořád.
Táta přijel. Hned jak zazvonil zvonek, běžela jsem jako magor otevřít a on tam stál. V ruce kufřík, na hlavě basebalovou čepici a culil se na mě. Neviděla jsem ho asi půl roku. Moc se teda nezměnil, co si pamatuji ale zdá se mi, že přibral 10-15 kg. Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče ale to by bylo příliš dětské. Tak jsem ho pevně objala a řekla jsem jenom něco jako ahoj a vítám tě a tyhle keci. Nikdy jsem nebyla řečník ale to jsem celá já. Nejsem nějak výjmečná.
Táta mě taky pevně stiskl a pak přišla máma.....................


NICOL* NAPSALA:
Rosalie

,,Rosalie, už pojď. Nebo přijdeme pozdě." zaznělo zezdola. ,,Už jdu." Vyslala jsem mou odpověď nazpátek. Dnes večer se na našem sídle konal ples na mou počest. Měla jsem 18 narozeniny a moje babička mi tvrdila, že se stane něco úžasného a konečně se zařadím k nim. Tenkrát, když mi to říkala jsem nevěděla, o co jde. A byla bych radši, kdyby to tak i zůstalo. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Vypadala jsem jako princezna. Měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty, které měly na konci krásné krajkové lemování. Šaty byly bez ramínek, takže jsem měla bílé rukavice. Mé hnědé vlasy se točily do lehkých lokýnek, které mi lemovaly obličej a moje zelené oči svítily radostí a nedočkavostí. Dnes večer měl také přijet jeden muž, který by měl o mě zájem. Moc jsem se těšila doufala, že to nebude žádný starý páprda. Už chybělo jen pověsit na krk krásný stříbrný řetízek a mohla jsem sejít. Scházela jsem do haly a všichni hosté se otočili, jak už to bývá zvykem a slušností. Ale můj pohled byl jen pro jednoho muže. Stál uprostřed sálu mezi ostatními a jeho hnědé( skoro černé) oči svítily na dálku. Středně krátké vlasy mu splývaly okolo obličeje a ve tváři měl výraz zkušeného muže a myslím, že byl i vyvedený z míry. Když jsem sešla dolů, tak mi jeden muž podal ruku, abych mohla pohodlně sejít. Věnovala jsem mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů a pokračovala jsem dál ve zdravení a vítání hostů. Až jsem došla k němu. Byl o hlavu větší než já a se zájmem si mě prohlédl. Přistoupil ke mně, uklonil se a políbil mi ruku. ,, Dobrý den. Jmenuji se Joseph Mistress." Řekl a já jsem se modlila, ať jeho příjmení neříká pravdu. ,,A vy musíte být slečna Rosalie Reindeerová." Řekl a opět udělal malou úklonu. Ano byl to ten, kterého jsem očekávala. Můj nápadník. ,, Ano, to jsem. Velmi mě těší." Odvětila jsem a taky jsem se mu vysmekla malou poklonu. ,,Vím, že je to velmi na rychlo, ale nechtěla byste si se mnou zatančit?" řekl a já lehce přikývla. Přece ze sebe nebudu dělat levnou. Jeho dotek mi byl velmi příjemný, a tak jsem ani nechtěla přestat tančit. Viděla jsem, jak nás celou dobu pozoruje moje matka, můj otec a má babička. Myslela jsem, že budou mít na tváři radostný výraz, ale byl tam spíš výraz strachu a bolesti. Joseph se mě po tanci zeptal, jestli bych s ním nešla do zahrady. Samozřejmě jsem neodmítla. Za prvé by to byla neslušnost a za druhé, kdo by nešel s takovým fešákem. Prošli jsme malou brankou , která ohraničuje vchod ke kašně a tam jsme si sedli na lavičku. Chvíli jsme si povídali, ale potom Joe začal být divný. ,,Neděje se něco?"zeptala jsem se. ,,On se na místo odpovědi otočil a když jsem spatřila výraz v jeho tváři, věděla jsem, že je se mnou ámen. Oči měl černé, jen sem tam byla v jeho očích vidět červená prasklá žilka, pod očima měl černé žily a z úst mu koukaly, to snad ani není možné, mu koukaly dva dlouhé špičáky. Zakousl se mi do krku a začal ze mě vysávat krev. V tu chvíli bych asi neměla přemýšlet, ale nedalo mi to. Sice jsem začala křičet, ale při tom jsem si uvědomovala, co je zač. Potom jsem uslyšela dupání a křik. Řítila se ke mně celá moje rodina. On se ode mě odtrhl a udělal něco nečekaného. Sám se kousl do zápěstí a přitiskl mi ho s ústům,,Pij!" zakřičel na mě a já neměla na výběr. Když jsem se podle něho napila "dosyta" tak mě vzal za hlavu, políbil mě a potom mi zakroutil krkem. Od té chvíle si nic nepamatuji. Probudila jsem se asi za 2 hodiny na to. Ztěžka jsem se posadila a rozhlídla jsem se okolo sebe. Všude okolo byla mrtvá těla lidí a šaty jsem měla celé od krve. Nevěděla jsem, co se tu stalo a potom jsem si vzpomněla na Josepha. On je upír! On mě zabil! A dal mi napít jeho krve! Ale proč? Pokládala jsem si otázku, ale najednou jsem ucítila nádhernou vůni, která mě k sobě přímo volala. Na zemi vedle mě ležel mrtvý člověk. Byl to baron Frederick. Na krku měl krvavou ránu ze které mu pryštila krev. To co mě volalo byla ta krev. Ale to znamená, že jsem..To není možné. Řekla jsem si. Ale potom se stalo něco nečekaného. Někdo mě chytil vzadu za krk a násilím mě přitiskl na zakrvácenou ránu. Jakmile jsem se dotkla rty krve, v mé puse nastala prudké bolest, jako když vás někdo udeří pěstí do obličeje a vám vypadají všechny zuby. A potom jsem se nedokázala ovládnout a zakousla jsem se tomu chudákovi do krku. Najednou jsem nic nevnímala. Nevnímala jsem, že on trpí, jak pro něj jeho děti a manželka budou plakat a nevnímala jsem ho jako živou bytost. Vnímala jsem do jako kus jídla, který bych mohla pozřít. Když jsem skončila, otočila jsem se na člověka, co mi celou dobu tlačil hlavu k jeho krku. Byl to Joe. Stál nade mnou a tvářil se vítězně. Byla jsem tak naštvaná, protože jsem věděla, co ze mě udělal. Bez jediného slova jsem vstala a vrazila mu jednu pěstí. Zřejmě to nečekal, takže spadnul. Chvilku si třel nejspíš zlomený nos, ale já jsem mu už nevěnovala pozornost. Viděla jsem totiž u domu mojí babičku, jak se svíjí v bolestech. Okamžitě jsem se k ní rozběhla. Babička ležela na zemi a něco mumlala. V břiše měla zapíchnutý nějaký kůl. ,,Srdíčko," vydala ze sebe těžce.. ,,moc se ti omlouvám, že jsem tě nedokázala ochránit. Původně jsi se měla dnes večer proměnit ve vlkodlaka, jako my všichni na své 18 narozeniny, ale neměli jsme tušení, co je zač. Měníš se v upíra. Nezapomeň,že jsem tě měla ráda." Řekla z posledních sil a já stačila vyhrknout..,,Ne prosím babičko neodcházej!" ale s tím se nadalo už nic dělat. Otočila jsem se a Joseph už tam nebyl. Byly tam jen mrtvoly mé rodiny, mých přátel a lidí z blízkého okolí. Byla jsem bezradná a nevěděla jsem co dělat.

Přítomnost:
"Pamatuješ?" řekla jsem, když jsem seděla obkročmo na svázaném Joshepovi. Teď se píše rok 2011 a od mého příběhu uběhlo přesně 100 let. ,,Teď se můžu konečně pomstít za to, co jsi udělal mě, mé rodině a mým přátelům." Řekla jsem rozhořčeně a poposadila jsem dřevěný kolík, který jsem měla v ruce. ,,Jo pamatuju." Řekl bezvýrazně. ,,Měla jsi tu noc moc pěkný šaty." Dopověděl a tím mě opravdu dodal. Zabil nejmíň 40 lidí a on si pamatuje, jak krásný jsem měla šaty?! ,,Tak to jednou pro vždy skoncujeme." Řekla jsem s potěšením ve tváři. ,,To by jsi neudělala Rosalie." Řekl a koukl se na mě svým okouzlujícím kukučem. Na mě už neplatil. Jeho mínus. ,,To by ses divil, jak jsem se od té doby změnila! Ani nevíš, jak jsi mi ublížil. Aspoň, kdybys tam zůstal a pomohl mi s proměnou, ale to ty ne." Zakřičela jsem a do očí se mi začaly hrnout slzy. ,,Naštěstí jsem našla skvělého kluka. Je to upír a právě ten mi pomohl z toho, do čeho jsi mě ty namočil." Řekla jsem a začal se mi vracet naštvaný výraz. Asi vycítil, že to myslím vážně a tak se uklidnil a začal žadonit. ,,Ty to opravdu neuděláš! Vždyť mě miluješ!" vykřikl. ,,Možná ses mi líbil, ale po tom, co jsi mi udělal si s tebou nemám co říct. Snad jedině pozdravit tvé srdce kolíkem." Řekla jsem a škrábla jsem ho ostrým koncem po obličeji. Kolík za sebou nechával červenou stužku krve, která se ovšem hned hojila. Abych si to trošku užila, vzala jsem sporýš a dala mu o do pusy. Začal řvát a sporýš mu začal rozežírat ústa. ,,Doufám, že skončíš v pekle." Řekla jsem, naposledy jsem ho políbila, vzala všechnu svou odvahu a bodla mu kolík do srdce. Okamžitě mu zbrunatěla tvář a on naposledy vydechl. Můj úkol byl u konce. Vstala jsem z židle na které teď ležela mrtvola mého úhlavního nepřítele a pomalu jsem se začala vracet do auta. Když jsem byla u dveří uslyšela jsem šramot. Sama pro sebe jsem si řekla, co to může být a otočila jsem se. Nic tam nebylo. Muselo se mi něco zdát, řekla jsem a otočila se zpátky k hlavním dveřím. Tam stál ve své celé kráse Joe. Nechápala jsem, jak to udělal, když jsem vrazila kůl do srdce. Vrazil mi kůl do břicha, já jsem spadla k zemi a on řekl. ,,Už se o tohle nikdy nepokoušej! Jsem jeden z původních a ty můžeš zabít jen jednou věcí, o které jak je vidět nevíš absolutně nic." Řekl a odešel. Vytáhla jsem si kůl z břicha a v tu chvíli jsem si ještě víc slíbila, že najdu tu zbraň, kterou ho můžu zabít a jednou pro vždy se pomstím.
 


Komentáře

1 _MoN(n.y)Qa_ _MoN(n.y)Qa_ | Web | 22. března 2011 v 8:41 | Reagovat

jsem tu jenom na rychlovku bo se jdu divat na rrrrr :D tak ať nezdrřuji. mmm těším se na další dil :)) ať už je vikend :))

2 Shara♥ Shara♥ | Web | 22. března 2011 v 14:11 | Reagovat

Jo vlastně já tě mám na FB =D tož to jó :P A tak jak si dopadla v klokánkovi? =D

3 DiDi :] DiDi :] | Web | 22. března 2011 v 14:45 | Reagovat

Dobře oni ! :-) Já by jsem nic takového nenapsala :-D
Jinak Jo asi zejtra nejdu do School :D A budu se koukat na FILM (Zase) :D A psát na blog :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama