Katy, lovkyně upírů

20. Touha

14. října 2010 v 18:21 | Das

Po tom, co jsem zabila toho upíra, jsem chtěla jen lovit a lovit. Instinkty lovce se ve mně znovu probdily. Jeden z instinktů lovce je chránit lidstvo. Chci chránit, chci zabíjet. Povzdechla jsem si. Chci se vrátit zpět k lovení. Je to touha, touha která se nedá zastavit. Jako když feťák touží po pervitinu, který momentálně nemá, tak se cítím.
,,O čem přemýšlíš?" Leo vstoupil do mého pokoje. Ani jsem netšila, že už je vzhůru.
,,Chci se vrátit." pronesla jsem pevným hlasem.
,,Kam? Do Týna?" Zadržela jsem dech, na své rodné městečko jsem úplně zapoměla.. Jak jsem jen mohla!
"Jo, tam taky." odmlčela jsem se na chvíli. ,,Chci zas lovit."
,,Nevím, jestli jsi již připravena. Myslím, že to není zast tak dobrý nápad,-"
,,Ale já to vím!" skoro jsem křičela. ,,Potřebuju se vrátit k lovení. Zvládnu to! Když jsem předevčíremzabila toho mladýho upíra, vzpoměla jsem si jaký je to úžasný ocit lovit. Já lovení miluju a hodlám se vrátit."
,,Přece se nemusíš vracet teď hned! Zůstaň ještě chvíli!"
Umíněně vrtím hlavou. ,,Chci odjet co nejdříve."
,,A co zabíjení? Zabít někoho - upíra - to tě baví? Pohled na smrt, to se ti líbí?"
Trochu sklápím oči. ,,Ne, nelíbí. Hlavně ne u mladých upírů. Ale více se mi nezamlouvá vědět, že jsou poblíž upíři, kteří zabíjejí. Já však mám možnost zabíjet. Využila jsem ji a budu ji využívat, jasné? A copak ty ses nemusel dívat na smrt, kterou si přičinil sám?"
,,Viděl jsem spoustu smrtí.." zamumlal a odešel.
I když je myšelenka na okamžitý odchod lákavá, takhle tu Lea nechat nechci. Za tu dobu co tutady v jeskyních spolu žijeme, se znás stali přátelé.
Venku je pěkné parno. Ohrnuju své staré děravé džíny a vyhrnuji rukávy u Leovy červené košile. Vážně bych měla vyrazit do města pro nové oblečení, než odejdu.
Vyrážím do lesa na mýtinu, cestu z jeskyních nalézám snadno. Cesta k lesu není vůbec vidět, je využíván jen námi nebo lesními zvířaty a nedá se říct, že by jsme sem chodili nějak často nebo pravidelně. slunce je vysoko, je asi kolem poledne.
je nepedstavitelné vedro, ale stín lesa mě naštěstí brzy celou pohltí.
Na kraji mýtiny roste listnatý strom, který má dlouhé a silné větve, proto se na něm dobře leze a sedí. Usazuji se na jednu z nejvyše položených, ale přesto silnou větev. Kůra je hladká, světle hnědá. Listy jsou podobné jako u břízy. Jak se jen může jmenovat? Asi to bude nějaký cizokrajný strom.
Pomaluju se uklidňuji a začínám meditovat.
Po starým jehličím slyším šumět kroky. Tím moje soustředění končí a svaly se mi napínají. Jsem připravena se bránit. Když se snažím udržet na větvi balanc, abych s nemohla postavit do obrané pozice, zjistím, že je to Leo. Nehodlám mu dát na jevo, že tu jsem. Nemám důvod.
,,Katy...," jeho hlas je tichý a ustaraný.
,,Já... prostě nechci, aby sis můj nesouhlas s tvým odchodem vykládala nějak špatně."
,,Nevykládám si ho špatně." říkám, ale do očí se mu nepodívám.
,,Chápej mě!" klade na ty slova velký důraz, přesto je jeho hlas tichý a klidný. Vyskakuje ze země na větev a tyčí se přede mnou. Bere mě za ruku a odráží se od mojí větve. Letí.
Já ale ne, já za ním povlávám jako kus starýho hadru.
,,Proměň se!" kříčí na mě skrz poryvy větru. Docela by mi pomohlo kdyby mi řekl jak. ,,Soustřeď se," radí mi.
No, dobře. soustředím se na moje tělo. Svaly se mi začínají napínat a....
...proměnila jsem se!
V pase jsem ucítila dllouhé vlasy a nechty se mi najednu prodloužily. Jiné změny jsem ihned nepocítila.
Rozhlížím se, Leo je asi tak sto metrů ode mě.  Snažím se k němu co nejrychleji dostat. Chci cítit jeho blízkou přítomnost, chci aby mi dodal jistotu.
Létání, jak zjišťuji  je snadné. Stačí skoro jen pomyslet co udělat.. Tak snadné, tak krásné.
Zahlédl mě, jak se k němu ženu a zastavil se.  
,,Vidíš, jak je to ná-"
Objala jsme ho. Jeho to nejspíše zaskočilo, protože se zasekl uprostřed slova. Sklonil se ke mě, moje hlava mu spočínala na prsou. Zabořil hlavu do mých momentálně dlouhých tmavě hnědých vlasů.
,,Jsem rád, že se ti to líbí. Moc rád." zamumlal do nich. Několik minut jsme byli oba nehybní. Potom jsem se odtáhla z jeho teplé náruče.
,,Nechceš se se mnou proletět?" zeptala jsem se.
Jako kdyby plamínky nadšení z létání v mých očích se zdvojnásobyly a polovina jich přeskočila do jeho.
Přikývl.

19. Někdy se smrti nedá vyhnout

22. května 2010 v 17:44 | Das

"Klídek, uklidni se. Všechno bude dobrý. Všechno.." utišovala jsem ho.
Několik metrů přede mnou ležel upír. Mladý upír, stvořen asi před třemi měsíci. Nedokázal ještě svou žízeň alespoň trochu ovládnout. Když jsem se snažila meditovat, uslyšela jsem hluk. To mě on chtěl zabít. Když poznal, že ke mně se nedostane, tak se s natrženými vazy zhroutil na zem a začal vzlykat. Mám strach, že jemu se už nedá pomoci. Přitom je tak mladý, je mu sotva sedmnáct.
Naříká. Vsadím se, že j to slyšet až za les k městu. Povzdechnu si. Budu muset něco udělat.
"Neboj se, já ti neublížím.." zkouším to znovu. Vypadá to, že mě neslyšel, nebo mě nevnímá. Bohužel. Jdu k němu pomalým, opatrným krokem - tady se nesmí nic uspěchat.
Vzhlédl ke mně. "Já ji chci!!" vydal ze sebe ryk. Je jasné, že myslí krev, co jiného. Zamračím se. Zkusím si s ním promluvit, ale nevěřím, že to pomůže. Tenhle upír nemá žádné základy. Nic neví a v tom mu asi nepomohu. Ne, to není v mích silách, pomáhat zblázněnému upírovi. Nadechla jsem se. "Je tu ještě jedna možnost. Nemusíš být ten krvelačný. Co takhle to zkusit bez krve? Hodně upírů to zvládlo, ty mů-"
"NEEEE!!"
Tohle nemá cenu. Možná se já sama nepotřebovala učit a byla bych zkušenější. Není jiná možnost.
Když jsem přicházela, zahlédla jsem pod malou borovičkou tlustou větev. Vydala jsem se tam tedy. Mohla by posloužit jako kůl, žádnou zbraň kromě malého kapesního nože u sebe nemám.
Není se ani čemu divit, nepočítala jsem s nějakým problémem. Větev tu byla, vzala jsme ji u ulomila rozvětvený konec. Nebojím se, že by mladý upír někam utekl. Na to je momentálně - bez krve - moc slabý. Vytahuji nůž a trochu konec větve zašpičatím. Lehčeji pak zajede do srdce, ale protože je vyrobený narychlo od takového amatéra, či-li mnou, bude to těžší práce než obyčejně. To je důvod proč mám radši meče. Snadněji projedou do srdce, i když je pak práce delší, ale lehčí. Musím si nějakej meč opatřit, nejsem v boji s touhle zbraní tolik zběhlá.
Vracím se k upírovi, už rychleji než předtím, protože nevěřím, že by byl schopen se bránit. Stojím nad ním. "Je mi to líto.." špitnu. Opravdu je mi to líto. Líto, že se musel touhle nestvůrou stát. Nebo se jí chtěl stát?
Natáhla jsem se a vrazila mu kůl do srdce. Proměnil se v bahnitou hlínu. Vztekle jsem hlínu rozdupala. Někdy se smrti nedá vyhnout. Netuším, proč jsem najednou měla blbou náladu.
Pomalu jsme se šourala domů. Domů? Ušklíbla jsme se. Tady domov nemám, to vím jistě.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jsem ráda, ž se vám přechozí díl líbil. snad si někdo přečte i tento, ale i když dost pochybuju. Myslím, že si klidně můžete tento díl přečíst i bez toho, že jste nečetli přechozí. Kdyžtak se ptejte kdyby jste něco nepochopili. ;) /pokud to samozřejmě bude někdo číst/

18. Výdech

4. května 2010 v 18:21 | Das
Bylo 11:36..
Byl jsem na druhé straně města, než jsem měl být. Potřebuji se co nejrychleji dostat k nábřežní lávce. Procházím ulicí, ulicí plnou obchodů. Jsou tu úplně všechny možný večerky, jeden supermarket, hračkářství, papírnictví a vietnamská prodejna plus mnoho dalších. Tyhle barvy mě deptají. Zelená, červená, černá. Je jich plná ulice. Třeští mi hlava, potřebuju se co nejrychleji dostat pryč - na lávku. Je 11:42.
Nerad to přiznávám, ale musel jsem poprvé v životě něco ukradnout. Uviděl jsem motorku. Bylo lehké chytit řidiče pod krkem, když odcházel do hospody. Ještě rád mi klíčky dal. Rychle jsem nastartoval a z boční ulice jsem sjel na hlavní silnici. Tachometr ukazoval hodně přes povolenou rychlost.
Uviděl řeku, na které se zrcadlil měsíc. Bylo to nádherné. Neplula řeka, ale plul on, měsíc. Byl úplněk.
Nastal čas odhodit motorku. Zabrzdil jsem, vypnul motor a odkopl motorku do křoví.
U malého přístavního mola stála skupinka upírů. Čekalo jich tam asi deset, možná víc.
Molo nebylo z nového dřeva, už bylo shnilé a upíři to dobře věděli. Trhnul jsem sebou, když nepatrně zapraskalo. Upíři z mola přesídlili na břeh - dobře totiž věděli, že by se za chvíli pod nimi molo prolomilo.
Nade mnou šustili listy lípy. Už bylo jaro. Miluju toto období, noc se zkracuje a je méně práce. Ač jsem to nikdy nepřiznal, bylo pro mě těžké zvyknout si na zabíjení a na vše okolo. Trvalo mi dlouho než jsem pochopil na co je kůl a jak se správě drží a co se s ním děla. Ano, byl jsem tehdy mladý, hodně mladý, ale přec. Nikdy jsem nebyl, nejsem ani nebudu dobrým lovcem. Chybí mi geny. Sice nevím všechno o svých rodičích, spíš skoro nic. Vychovával mě ten zpropadený Luke, ale vím, že to nebyli lovci ani lidé.
Jednou mi řekl jak to všechno bylo. Pověděl, že nebyli lidé. Byli to upíři. Té doby - před dvaceti lety - byli mocní. Ale pak tam přišel on a zabil je. Věřil jsem mu. Ale teď vím, že to nebyla pravda. Muselo to být jinak. Protože Luke není lovec. Je to jinak. Ano, asi moji rodiče byli upíři, to přiznávám. Ale každém si může vybrat cestu, jistě jsou v roli taky geny, ale.. Vybral jsem si druhou stranu, proto nezabíjím lidi. Ale zabíjím upíry, ač se moje geny vzpouzejí..
Najednou jsem uslyšel tichy šramot. Byl nalevo ode mě. Nejspíš to budou nějací lovci, co ví o téhle "akcičce" pomyslel jsem si a opět zíral do neurčita vzpomínek.
Někdo se dotkl mého krku. Ta ruka byla studená. Vytáhla mě ze křoviska a pokračovala dál, až k té skupině u mola. Z mého věznitele byl cítit chlast, ale stejně jsem se o
nic nepokoušel. Když máte kolem sebe kolem dvacítku upírů, tak taky držíte tlamu.
Všichni se smáli. Smáli se mě. Pak mě začali mlátit. Já jsem se nebránil. Zahlédl jsem ve skupince jednu tvář. Byl to on, byl to Luke.
Se silami jsem byl u konce. Jeden upír vévodící partě mi nehtem rozškrábl tepnu na krku. Přiložil ústa a začal sát..
"Synu…" špitl Luke.
Údivem jsem pootevřel oči, ale na slova jsem neměl sílu.
Naposledy jsem vydechl…
…a zemřel.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
líbilo? aspoň trochu.. :D dalo mi to práci.. :)

17. učení

29. března 2010 v 17:44 | Das
Hlasík TU (pro Das) díky.. i oplatím ;)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
,,Nejdůležitější věc abys mohla zvládnout létání je meditace."
"Meditace?" Nevšímal si mě a pokračoval dále se svým profesorským výrazem na tváři.
"meditováním se naučíš soustředit se jen na jeden tvůj smysl nebo jednu určitou věc. Jestli chceš být dobrá v létání a současném boji - což se ti jako lovkyni hodí -,
je třeba být nejlepší v soustředění. A to se právě naučíš meditací. Létat a bojovat současně je těžký kalibr. Bez automatického boje nebo splynutím boje s létáním se to nenaučíš."
Přikývla jsem. Moje údery se za tu dobu co jsem u lovců stávaly čím dál tím víc automatické.
Vzpomínám si, že jsem měla zato, že létat jde jen s křídli a vždy když jsem byla malá snažila jsem se napodobovat let ptactva mácháním rukama. Avšak nikdy se mi
nepodařilo vzlétnout. Démoni křídla rozhodně nemají - ni démoni vzduchu jako jsem já. Jsem zvědavá jak budu vypadat jako démonka, ale současně se toho děsím. Budu silnější, proto si myslím, že už nebudu už nebudu tolik ohrožená když budu bojovat sama proti více upírům.
Odmlčel se a já byla nucena soustředit se na to abych nevyprskla smíchy. Myslím, že pokud se bude pořád tvářit tak profesorsky tak umřu! Radši jsem se vrátila do přítomnosti. Pokud budu na něj pořád civět nic se nenaučím.
"A co teď?" vyhrkla jsem smíchem dříve než se mi začala
otřásat ramena zadržovaným smíchem.
"No teď…teď
půjdeš na tu mýtinu co jsem ti včera ukazoval a budeš meditovat."
"Oukej. A jak se to dělá?" Zatvářil se tak příšerně směšně, že jsem se neudržela a rozesmála se na celé kolo. Leo se zaksichtil ublíženě, natož jsem se rozesmála ještě víc.
Ta mýtina je celkem hezká, ale nedokážu si její krásu vybavit jak bude krásná na jaře a v létě. Ano, už začalo jaro - ptáci zpívají, potůčky šumí, sníh zmizel a oteplilo se. Je prostě nádherně, ale chybí my zeleň stromů, keřů a nové trávy. Příroda je prostě ještě trochu smutná.. Alespoň, že se noc zkracuje a upíři mají po hehe.
Nakonec jsem se přece jenom vydala na mýtinu bez informace jak se medituje.
Došla jsem doprostřed a zastavila se. Co teď? Asi bude rozumné jít spíše na kraj než tu stát uprostřed všem a všemu na dohled.. Přesunula jsem se k nějakému keři.
Měla jsem na sobě pořád to v čem jsem se sem dostala. Ještě jsem Lea nepostavila před fakt, že v tomhle chodit nehodlám.
Přejela jsem to tu pohledem.. Ano, opravdu je to tu nádherné. Někde na druhé straně je studánka, do které proudí malý tichý potůček. Posadila jsem se a opřela o strom. Bylo to zvláštní - strom jakoby byl vytvarován přesně pro moje záda. Pohodlně jsem se tedy opřela a uvolnila mysl. Někdy někde jsem něco četla o meditaci. Víčka jsem nezavřela úplně - pomáhá to soustředit se. Potom jsem si uvolnila myslí tělo.
Musím uznat, že když chci jsem trpělivý člověk.. ehm.. démon. Polknu. Život není nikdy takový jaký ho
chceme. Ale jaký ho chci já?
Znovu jsem si vyprázdnila mysl a setrvala tak několik hodin dokud mě něco nevyrušilo.

16.Rob

6. března 2010 v 12:07 | Das
Naomi jsem dovedl nebo spíše donesl k Oskarovi. On se o ní dobře postará…
Až se Naomi uzdraví, tak jí Oskar řekne všecko o upírech a lovcích. Bude na ní jak se rozhodne a jestli nám uvěří. Kdoví. Dej bůh štěstí.
Myslím na Katy - pořád. Moje Kateřina! O se jí stalo? Zachránila se nebo..? Je dost silná, ale stejně poměrně dost váhám jestli není.. Hra osudu.. to je život. Život všech upírů, lidí nebo démonů. Všech bytostí. Ale jaký je její osud? A jaký můj? Kdo se moc ptá, moc se dozví.
Netuším, co teď budu dělat, u Oskara přebývat nechci. Je to sice dobrý kámoš, ale není to zrovna člověk, s kterým si rozumím. Přinášelo by to víc problémů. Má černou minulost, jinak je to dobrý lovec. Ale měli jsme spolu více sporů…
Jud za město, do ráje opuštěních domů. Panuje tu naprostej klid a chudoba… V prázdných polorozpadlých panelácích bydlí bezdomovci. A scházejí se tam dospívající party popít a pokouřit. O tvrdých drogách ani nemluvme. Povzdechnu si. Co mi to karty osudu vyložili..
Vytáhnu mobil, žádný zpravy ani zmeškaný hovor.. Sakra.
Vejdu do jednoho polorozpadlého paneláku. Vyjdu po schodišti nahoru. V třetím patře to ucítím, pach krve a smrad upíra. Ale vypadá to na nějakého nováčka. Alespoň myslím, všude je to cítit olejem.. Pokrčím nos a vytáhnu kůl.
Snad ten smrad překryje můj pach, nemám za potřebí se prozradit. Otevřu dokořán nedovřené dveře a projdu úzkou chodbou do další místnosti. Pokud mě upír ucítil, nedával nic najevo. Uslyšel jsem několik hlasů z pokoje vlevo. Jak se zdá, je jich tam víc. Zaposlouchal jsem se.
,,A veliký si to tak doopravdy přeje?" ozval se hrubý, ale klidný hlas.
"Vždyť říkám, že jo!" zavřeštěl někdo na odpověď.
"Nehádejte se sakra! Všichni dobře víme, jak to myslí!" Ok, takže jsou tři.
"Kdy zahájíme operaci?"
"Veliký nařizuje zítra v noci."
"Dobře, sejdeme se zejtra u nábřežní lávky v půlnoci. Tímto končím radu."
Tichým sprintem jsem vypadl z té barabizny. Je potřeba se jim trochu juknout na zoubek!

15. Zjištění

30. září 2009 v 16:18 | Dahyla alias Das

15. Zjištění

Několik dnů jsem se marně z něho pokoušela dostat odpovědi. Ale čtvrtý den jsem byla už opravdu nasraná. Vpadla jsem do jeskyně využívanou jako obývák. George tu nikde nebyl. Vztekle jsem nakopla pohovku. Zrovna teď musí jít obstarat žrádlo! Občas přinese jenom nějaké lesní plody nebo vyrazí do města. Ze supermarketu je vážně jídlo - oprati z lesa- komfort. Ale mě je to celkem fuk, maso stejně nejím a na ovoce jsem zvyklá. Když jsem byla malá - po smrti rodičů-, tak jsem si v lese nebo spíše u lesa udělala takový bungr ve větvích stromu (žádnej přepych) a živila se jenom malinama a podobně nebo jsem ze zahrad kradla ovoce. Nebylo snadné uniknout ze spárů pratety.
Ve školce jsem byla jako ryba ve vodě takže jsem po setkání s upírem asi hodinu poté tam dorazila. Oni mě poslali na sociálku a oni zase k pratetě. Po prvním setkáním s upírem jsem na půl druhého roku ztratila řeč, takže se ode mě nikdo nic nedozvěděl. A potom, v pěti letech jsem nikomu nic neřekla, nevěřila jsme žádné žívé duši a stejně jsem tušila, že se mi jenom vysmějí. Teta Blanka (jak se prý jmenuje) mě mlátila.. Stačilo poprosit o rohlík, když jsem měla hlad a hned jsem na tváři měla otisk její ruky.
Ve třinácti jsem od ní utekla a v šestnácti jsme si začala schánět práci a postavila jsem se na vlastní nohy. Doteď nemůžu pochopit, jak byli ti policajti blbí, že je nenapadlo podívat se na půdu. Asi nikdy nepochopím na co ty blbci v uniformách jsou! Nejspíše na to aby se předvedli v bedně. Odfrkla jsem si.
V obýváku byla jenom pohovka, stará skříň a židle se stolkem. Posadila jsem se na židli a čekala. Už za pár minut jsem se začala nudit.. Začala jsem přecházet od stolu ke skříni.. a znovu.. a znovu.. sem a tam.. sem a tam.. Pak jsem konečně uslyšela kroky. Konečně se objevil a v ruce nesl košík se zeleninou, ovocem a chlebem. Byl zřejmě ve městě… Skoro bych zapomněla.. jmenuje se Leo..
,,Ahoj!"
,,Čusky, fusky, Leo!"
Uložil jídlo do skříně a jak jsem zjistila byla do ni vestavena lednice.
,,Já myslím, že je čas abys mi řekl pravdu.." Podívala jsem se mu do očí. Chvíli bylo ticho, ale pak konečně promluvil, ,,Ano, máš pravdu, je na čase.."
A jak to dořekl, tak jeho vlasy přeměnili barvu na modro a oči taky, tělo se trochu změnilo, byl vyší a ruce a nohy se mu trochu zvětšili. Odrazil se od země a několik minut tančil u stropu. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Snesl se k zemi a zas vzal na sebe lidskou podobu.
(Já..já jsem démon vzduchu, můžu se ve vzduchu pohybovat jako ryba ve vodě nebo se vznášet do výšin." Podíval se na mne.
,,To je.. zajímavé.. fascinující!" zašeptala jsem. ,,co ještě umíš?"
,,Mám větší sílu a zbystřené smysli.." Zasmála jsem se.. ,,To hned člověk závidí..takhle se vznášet.. Ale proč mi tohle všecko říkáš?"
Podíval se na mne, jako když učitel vzdychá jak ten žák, před tabulí může bej tak blbej.
,,Snažil jsem se by jsi se tím nestala, ale nevyšlo to. Promiň.."
A teď mi to došlo.. Já jsem démonka.. vzduchu!!! Svezla jsem se na studenou podlahu jeskyně. ,,Já..já.." polkla jsem. ,,Celej život mám na ruby! Nejdříve moje rodiče zabije upír, pak mně chtějí upíři taky zabít, pak jeden z nich chce abych byla jeho družkou a teď tohle!"
Leo se na mě soucitně podíval. Pomohu ti se vším. Neboj se, určitě to zvládneš!"

14. Probuzení

26. září 2009 v 13:40 | Dahyla alias Das
Několik dní jsem ležela v bezvědomí. Konečně jsem se probudila…
S trhnutím jsem si sedla na postel. Omámeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nacházela jsem se v malé jeskyni.. Nic kromě téhle postele jsem tu neviděla. Mlhavě jsem si vzpomínala co se odehrávalo v předchozích dnech. Vím, že jsem nějak unikla ze své svatby, jak to nevím. Pak, že běžím nějakou chodbou, nebo něčím takovím. Pak si matně vzpomínám na jeskyni a že na mě něco skočilo. Poškrábala jsem se na krku a ucítila obvaz. Sakra! Na to, že by mě někdo kousl si nevzpomínám! Tuto myšlenku jsem rychle zahnala s tím, proč by mi pak někdo na kousanec dával obvaz… Určitě jsem se někde nějak odřela.
Šíleně mě začala třeštit hlava… Bylo to strašné, k nevydržení, jako když vám v hlavě bouchne bomba a současně vám někdo klepe kladívkem na hlavu. Vztekle jsem zaskřípala zubama, ale tím sem ještě víc trpěla. Ušklíbla jsem se a znovu si lehla. Však ono to nějak dopadne, osud stejně nezměním, pokud mám zemřít tak zemřu. Za pár vteřin jsem usnula poloklidným spánkem.
-------------
Někdo vstoupil do jeskyně. Podíval se na lovkyni, jak spí a zkontroloval obvazy na rukou, pod kterýma se skrývaly odřeniny rozedřené až do masa. Smutně se na dívku usmál a položil džbánek s vodou, který doteď svíral v rukou, na podlohu vedle postele. Posléze odešel..
-------------
Když jsem se znovu probudila, byla všude tma, svíčka na zemi byla zhasnutá, ale já jsem díky své schopnosti viděla celkem dobře. Natáhla jsem se pro malý džbánek s vodou, který jsem objevila vedle lůžka. A teprve teď jsem si všimla obvazů na rukou. Zranění muselo být vážnější, protože přes obvazy prosakovalo pár kapek krve, ale paže jsem měla bolestí znecitlivěné. Rychle jsem hltala velké doušky vychlazené vody, žízeň mě zřejmě navštívila ve velkém. Když jsem celý džbánek vyprázdnila, dostavila se škytavka.
Naštvaně jsem se zvedla, abych vypadla z téhle jeskyně a podívala se co tu skrývá dál a kdo je ten, kdo se o mě takhle stará, ale někdo byl rychlejší.
Vešel urostlý mladík s pořádnýma svaly…
,,Kdo jseš?" vyhrkla jsem ,,Proč se o mě vůbec staráš?!" probodla jsem ho laserovým pohledem ,,Co se mi stalo? Proč jsi mě nenechal zemřít?"
Usmál se na mě a já se na chvíli rozhodla pomlčet, protože se mi chystal vyměnit obvazy. Odřeniny na rukou namazal mastí z bylin a znovu je zafáčoval čistýma. S krkem udělal to samí, ale když mi jej mazala pěkně to bolelo, na rozdíl od rukou.
,,Z čeho mám to na tom krku?" ptala jsem se dál..
,,Máš mnoho otázek" Promluvil tiše ,,A všechny spolu souvisejí. Odpovím ti až se vyléčíš a léčení chce čas. Všechno chce čas. Ale o jedno tě prosím" podíval se mi do očí ,,buď trpělivá a hlavně se na mě nezlob."
S těmito slovy debatu ukončil a odešel z jeskyně s nádobou v ruce. A já měla zas o čem přemýšlet.

13. Co je to ,,záchrana" ?

26. září 2009 v 13:38 | Dahyla alias Das
Už nějakou dobu se upír rozhlížel kolem sebe.
,,Kde je doprčic?" Radši jsem se ani neptala kdo, ale mám doměnku, že by to mohl být nějaký upíří oddávající, nebo tak někdo.
Za tu dobu co jsem byla nastoupit do toho přepychového auta jsem teprve teď zjistila, že se "ten" řidič jmenuje Jeremy. Celkem pěkné jméno, skoro škoda pro upíra, ale co já vím! Nemusel se taky stát upírem stát upírem dobrovolně, mohli ho k tomu donutit. Taky se již mohl narodit nějakém rodince upíří. Teda pokud upír může mít děti, ale já si myslím, že jo.
Prostě je to padesát na padesát..
Pohlédla jsem na upíra, telefonoval asi deset metrů ode mě a naštvaně něco křičel do mobilu, bohužel jsem mu nerozuměla. Jeremy zamyšleně leštil zrcátko u auta.
Rozhlédla jsem se, mezi nima do lesů neprolítnu a skálou vážně procházet neumím. A tak zbývá jediná možnost jak bych jim mohla uniknout. Otvor ve skále. Nevím kam vede, ale když mě chytí tak dopadnu stejně jako když se o nic nepokusím. Pokud to nevyjde, tak alespoň budu mít pocit, že jsem se o něco pokusila.
Naposledy jsem se podívala na upíry a pak jsem se zhluboka nadechla a rozběhla co nejrychleji ke skále přede mnou.
Nevnímala jsem pálící odřeniny na rukou způsobené od ostrých kamenů v úzké skalní chodbě vytesané bůh ví číma prackama. Toužila jsem se jen a jen dostat co nejdále od tich upírů. Běžela jsem pořád dál, chodba zahybala do všech stran a já pořád zběsile běžela dál v nitru skály.
Netuším jak dlouho jsem běžela, ale mně to připadalo jako věčnost. Pomalu jsem se zastavila a pomalu jsem vydechovala. Rány na ramenech a pažích mě děsně pálili, jako kdyby mi někdo na kůži přiložil několik rozpálených uhlíků. Byla jsem celá politá potem, takhle hodně jsem si už dlouho nezaběhala.
Ztišila jsem svůj dech a pozorně se zaposlouchala. Nic jsem neslyšela. Vypadá to, že mám buď slušnej náskok nebo ještě nepostřehli, že jsem zmizela, případně kam jsem zmizela….
Pár minut jsem ještě odpočívala a pak se dala zas do zběsilého běhu.
Po pár set metrech se chodba rozšířila a konečně jsem se neotírala o stěny chodby.
Po chvíli jsem vběhla do jeskyně a zastavila se. Byla to obrovská jeskyně asi jako dvě fotbalová hřiště. Na druhé straně jeskyně pokračovala chodba dál. Pohnula jsem se, že budu pokračovat v dál, protože kdyby náhodou se objevil Jeremy s Lukem byla bych v pasti, když z nenadání na mě něco skočilo a kouslo mě to do krku. Zaječela jsem. Ječení se vrátilo v ozvěně. Ucítila jsem jak mi po krku stéká pramínek vlastní krve a pak jsem omdlela.


12. Skok do propasti

26. září 2009 v 13:38 | Dahyla alias Das
Schovala jsem ruce za záda a znakovou řečí jsem Robovi sdělila zprávu. Nemá o sobě dát vědět upírům a pak odvést tu dívku do bezpečí.
Luke povytáhl obočí. Musela jsem honě přimhouřit oči abyc ten pohyb zaznamenala, byla úplná tma. Koutkem oka jsem koukla ke kostelíku. Nikoho jsem nespatřila, zaplať pánbůh, už jsou v bezpečí.
Po pár minutech ticha poslal Luke ostatní upíry pryč.
,,Jak zvláštní…" promluvila jsem tiše do tmy. Nebylo třeba mluvit hlasitěji, vždyť on, upír, má sluch vynikající.
Neodpověděl, jen se pomalu přibližoval ke mně. Krok po kroku, hezky pomalounku. Jakoby nespěchal, taky proč by? Je přece nesmrtelný, vyjímaje kůl v jeho srdci a podobně.
Byl už blíží asi pět metrů ode mě.
,,Katy.." zašeptal tiše, ale zlověstně.
Pohlédla jsem na něj. Najednou jsem vše viděla jako ve dne. Zamrkala jsem, asi schopnost lovce, ale teď nebyl čas se tím zabývat.
,,Čas vypršel! Už nadešel náš čas!"
,,Ne jen tvůj, né náš! Ještě né!" vzpomínka na sen, jak hrozivá! Ale jak to vypadá, nebyl to sen, ale vzkaz. Vzkaz pomocí snu, divné. vím, že nemám šanci. Pro tuto chvíli se vzdávám.
Odvedl mě k černé limuzíně, i když jsou upíři staří, mají smysl pro modernost. Strčil mě dovnitř na zadní sedadlo a sedl si vedle mě. Za volantem seděl řidič, zřejmě upír a jistě věděl kde je konečná (,,Vystupovat…dveře se zavírají!!").
Celou cestu na mě (bohužel) můj snoubenec (NEDOBROVOLNĚ jsem jeho snoubenka) funěl a byla z něho cítit lidská krev. Udivuje mě, že jsem si toho dřív nevšimla. Teda myslím když vystupoval ještě jako lovec, než se nám z něho vyklubal upírek. To jsou zřejmě záhady, které mně zůstanou zatím zahalené v roušce tmy.
Za necelou půl hodinu jsme dojeli na místo, na místo svatby. Rozhlídla jsem se, nacházeli jsme se na louce mezi jehličnatými lesy. A přede mnou se tyčila skála porostlá mechem. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Bylo by tu krásně, kdybych se právě neměla stát družkou upíra. Nebylo před tím úniku.

11. Shon na hřbitově

26. září 2009 v 13:36 | Dahyla alias Das
Daniela slíbila, že se pokusí zprávu o Lukovi co nejvíce rozšířit. Jsem ji za to vděčná, je to milá dívka.
Donesli se k nám zprávy, že upír se již blíží. Bohužel i s dalšími upíry. Nevíme kolik jich je ani jak jsou silní, což je pro nás nevýhoda.
Mám strach, že jsou blízko a zastihnou nás ještě v Brně.
Vyrazili jsme za úsvitu z Brna, směrem na sever. Cestou jsme ani nikoho nepotkali, alespoň ně upíra nebo lovce. Slunce začalo zapadat, když jsme dorazili do Kuřim.
Chtěli jsme se ubytovat v hostinci na konci města, ale když jsme procházeli kolem hřbitova zaslechli jsme nějaký chechot.
,,Radši se tam juknem, co kdyby něco…"
Tiše jsme se přibližovali ke kostelíku uprostřed hřbitova.
Zavolala jsem Roba, bylo tam asi 8 postav. Přiblížili jsme se blíž. V tu chvíli jsem rozpoznala, že jsou to upíři a jeden z nich je Luke! Naštěstí kromě Luka nebyl z nich nikdo silý, samí nováčci.
U kostela se krčila drobná postava dívky. Musela jsem něco udělat, i když tak nejspíše
oslabím naději, že by mě Luke nedostal.
,,Nechte ji! Máte přece mě!" Zakřičela jsem do tmy k jejich obrysům. Otočili se, Čekala jsem se zadřeným dechem co udělají.

10. Pomoc!

26. září 2009 v 13:36 | Dahyla alias Das
Rozhodli jsme se řešit situaci. Po tom snu toho na mě bylo až moc.. Odjíždíme do Brna za Danielou a Ahenou.. Jsou to naše kamarádky ze světa lovců, jsou dobří, ale obě mají občas nějaké problémy.. Každý nemůže zůstat neposkvrněn zlem..

Tramvají jsem dorazili do Brna… Vystoupili jsme.. Mířili jsme si to k Aheně do bytu, je to blíž..
Pohlédla jsem na Roba: ,,Myslíš, že tam bude?"
Rob se usmál: ,, Je den, žádný hoňky po upírech.. myslím, že ano." Oplatila jsem mu úsměv, ale tak jistá, jak jsem vypadala, jsem nebyla.

Otevřeli dveře u Aheny… Otevřel nám Zaro
,,Co si přejete?" zeptal se svým zvláštním hlasem a povytáhl obočí.
,,Kdo tam je?" zazněl z vnitřku Ambreyho hlas a za chvíli se objevil u dveřích.
,,Hledáme Ahenu, prý tu bydlí, přebývá.." řekl za nás oba Rob.
Ambrey se zamračil
,,Ahena tu už nebydlí,ani nepřebývá!" sykl a zabouchl před náma dveře a málem mi zlomil nos.
,,Co teď?" zeptala jsem se Roba
,,Nevím, asi půjdeme najít Danielu.."
,,Ale neměli by vědět o zrádci? A by si na něj dali pozor?" namítla jsem
,,Ani nás nevyslechli, jejich problém." Odmlčel se ,,Stejně půjde zatím jen po nás.." Polkla jsem. Při vzpomínce na včerejší sen jsem polka znovu. Rob si to, ale vyložil jinak a vzal mě za ruku.
,,Neboj se, když se budeme pohybovat rychle z místa na místo, tak nás nenajde, alespoň né hned." Slabě se usmál. Kývla jsem ,,Já vím"

Mlčky jsme se vydali přes náměstí k Daniely domku.
Cestou jsme šli kolem desky zesnulých. Vykulila jsem oči.
,,Robe podívej!" Obrátil se na mě. Ukázala jsem na Danielino jméno na desce. Vykulil oči.
,,To není možné!"
,,Radši si to ověříme.." Rob kývl a vydali jsme se k Daniele.

Zazvonili jsme na zbrusu nový zvonek. ,,Crr.Crr…"
Uslyšeli jsme kroky. Otevřela nám Daniela..
,,Danielo! Já myslela.."
Usmála se ,,To víte, zázraky se dějí.."
Pozvala nás dál.
,,Co se stalo, že sem jednou zavítáte?"
,,Hledali jsme Ahenu, ale nenašli.." řekl Rob
,,Stalo se pár událostí o čem by jste měli vědět" přidala jsem se
,,Nevím kde je Ahena, ale včera scháněla Sin Lunga, ale to je vedlejší. Tak povídejte, co se stalo?" vyzvala nás.
A tak jsme mluvili a mluvili..

9. Sen

26. září 2009 v 13:34 | Dahyla alias Das
Sen
Ohluchující bitva.. na jedné straně lovci a na druhé upíři, upíři s přehledem vyhrávají. Najednou se lovci rozplynou a stojím tam sama, jediná z lovců!
Znenadání se rozplynou i upíři, až na jednoho. Jdu blíž, že ho zničím, už držím ruce kůl, ale už je pozdě.. Ucítím prudký závan vzduchu. Tento upír je velmi silný Není zas tak starý, asi 200-300 let. Pohlédnu mu do tváře. Luke!
,,Proč to všechno?!" křičím
On se jenom pousměje a blíží se dál ke mně. Nohy mám podivně ztvrdlé, nemůžu se hýbat.
Chytl mně pod krkem a do ucha zašeptal: ,,Buď se staneš mojí družkou a nebo tě zabiju, ale nejdříve všechny tobě blízké" polkla jsem, tohle není legrace ,,A postupně zhyne celý svět lidí!" zachechtal se ,,Vyber si, máš na to tři dny!"
S trhnutím jsem se probudila. Co to bylo za sen?!

8. upír

26. září 2009 v 13:33 | Dahyla alias Das
Upír!
Týden po pohřbu..
Dneska jsem zabila pár upírů, asi se chtěli juknout na hrob Lukyho.. Nemůžu uvěřit, že umřel!Prostě mi to nejde do hlavy!
Po namáhavém dni jsem šla spát docela brzo i Rob šel semnou.. Zhasínali jsme ani né v deset hodin..
Najednou někdo zvoní.. probudím se.. Rob je taky ve střehu, jdeme dolů. Cestou se juknu nahodiny je 3:12 ráno.. Úděsný čas! Otevřu domovní dveře, Rob stojí vedle mě.. Vykřiknu!
To je Luke! ,,Luky!" vykřiknu… Rob mi sevře paži..
Luke se zachechtá dunivým smíchem a odhalí dlouhé a jistě ostré špičáky. S Robem na sebe juknem! To není možné! Rob se snaží zabouchnou dveře, víme, že proti němu nemáme šanci, je to určitě silný upír. Bohužel Luke, ten proradný debil co si ze všech utahoval že je lovec, byl rychlejší a vpadl do domu..
,,To jste nečekali.., co?" ušklíbl se ,,Taková milá návštěva uprostřed noci, co?"
,,Né to vážně ne!" mám v obličeji odporný výraz..
Rob popadne židli a snaží se jí uhodit upíra do hlavy, ale Luke se vžmiku sehne a pak zachytí židli. Strhne k sobě Roba. Pak ho odhodí a na konec dlouhé verandy. Narazí do stěny. ,,Bože!" vykřiknu.. Rob je v bez vědomí. Luke se ke mně blíží s nožem v ruce. Ani by nemusel mít ten nůž, stejně mě za nedlouho zabije. Tak strašná situce! Co mám, proboha, dělat?!
Nakonec na něj hodím vázu. Roztříští se o jeho ruku, ale neporaního. ,,Smůla" ušklíbne se.
Zakleju. Je moc silný! Sekne po mně nožem. Vyskočím na stůl a seskočím se saltem za něj. Hodí po mě nůž, když jsem ve vzduchu, ale naštěstí mine o pár cenťáků kolem mé hlavy. Zasyčí. Jak odpornej je to zvuk. Hodím po něj řidli. Uhne se. Rob se probudí z bezvědomí a snaží se ho napadnout zezadu. Nepovedlo se. Dostane ránu nohou do břicha. Kopnu ho do krku, zasyčí bolestí, ale za necelou sekundu, již dostávám ránu do břicha. Svíjím se v křečích. Luke se ke mně natahuje, že mi udělí poslední ránu. Naštěstí se oknem z verandy probojuje první sluneční paprsek a luke zdrhne. Na mou smůlu stačí mi ještě zaseknout do ramene nůž. Aspoň, že už je pryč…ale zajisté se vrátí, vím to!

7. co si vzala Apokalipsa...

26. září 2009 v 13:32 | Dahyla alias Das
Když zbytek upírů zdrhlo, šli jsme hledat Lukyho. Nemohli jsme ho najít, tak jsme hledali dál…
Pak jsme ho našli.. MRTVÉHO!
Nemůžu tomu uvěřit.. proč zrovna on? Ano, bylo by to pro mě těžší, kdyby to odnesl Rob, ale kdyby tu nebyl Luke, tak bych se nikdy nestala tím čím jsem.. Tečou mi slzy.. ,Ale no tak.." snaží se mě utišit Rob, ale vidím, že na tom není sám nejlíp. Luke ho vychovával již od 3 let, když jeho rodiče umřeli u autonehodě..
Za pár hodin je pohřeb…..
Pohřeb je v kostele, pro lovce upírů je to jasný, né? Sešlo se tu hodně lovců, jak jsem si domyslela, Luke měl docela vysoké postavení..
Koutkem oka jsem zahlédla pár upírů, ale ty byli právě na útěku, před dvouma lovcema, pochopili, že proti téhle kupě lovců nemají šanci. A ještě k tomu u kostela!

Po pohřebu jdeme domů.. ještě, že nemusím do školy, ale po zítří už jo.. Ach jó!
Škola je tak pitomá věc!

6. Apokalipsa

18. září 2009 v 22:20 | Dahyla alias Das
Je ráno. Z nemocnice jsem naštěstí už doma, ale nesmím dělat nic jiného než ležet v posteli. Je to nuda, ale aspoň můžu promyslet Apokalipsu. Měla by se konat dnes večer, v noci. Luke i Rob očekávají začátek někde kolem hřbitova kostela nebo někde v lese. Proč v lese to nevědí, dozvěděli se to od zvěda upírům, ale on nebo ona, newím kdo to je, to taky ještě newí jistě. U upírů je všechno tak…
Z myšlenek mě vytrhl Rob. Usmál se. ,,Zase v myšlenkách, co?" Lehl si vedle mě na postel, na manželskou postel.Přikývla jsem. Potřebovala jsem se uklidnit a Rob to vycítil. ,,Copak rozrušená?" Byl napjatý i on, kvůli Apokalipse, ale nedával to na jevo, v tom je nepřekonatelný.. Mlčela jsem.. nastalo ticho.. pak jsem promluvila.. ,,Apokalipsa, v našem městě? Bojím se, Robe. A hodně." Pohladil mě po vlasech. A usmál se.. ,,A čeho, ty máš stejně štěstí nebudeš tam.." dralo se mi na jazyk ,Ale budu…, ale zadržela jsem to a řekla jsem jen. ,,O tebe Robe.." Šibalsky se usmál, ,,tak tě rozptýlíme." Řekl a přitiskl své rty na mé..bože jak má sladké rty.. xD

Líbali jsme se docela dlouho a pak jsme jenom nehnutě leželi a drželi jsme se za ruce.
,,Lásko, budu muset jít.." smutně se usmál ,,Stmívá se.." přikývla jsem, mějte se dobře.. ,,A přežijte to.."

Byli asi tři hodiny po tom co Rob odešel..Vyskočila jsem z postele a rychle se oblékla, do tmavého samozřejmě. V obýváku jsem ze skříně vytáhla pár shurikenů, krátký a delší meč, pár kudel, kříže a moje oblíbené nunčaky. Pak jsem v hale z pytle vytáhla pár kůlu, ten můj jsem někde ztratila při boji s Jaroslavem…

Vyplížila jsem se ven, měla jsem předtuchu, že bitva bude někde v lese, u semence. Vzala jsem kolo a už jsem tam letěla..(motorka by byla příliš hlasitá)..

Uslyšela jsem tichou pranici velkou, přes celou mýtinu uprostřed lesa a to byla velice velká mýtina, větší než samotný les. Číhala jsem za křovím abych odhadla situaci. Lukeho ani Roab jsem newiděla! Kde jsou? Asi na konci mýtiny.. Pak jsem uviděla toho šmejda Jaroslava. Bojoval se třemi lovci a měl očividnou převahu. Abych nezapoměla poznamenat bylo tu asi tak 300 upírů lovců bylo jen o pár desítek více, což je špatný začátek a pořád padali k zemi další. Občas i upír, ale jen málokdy, byli příliš silný..
Lovci, s kterými bojoval Jaroslav padli k zemi. Rozhlížel se kde zabít dalšího.. Vyskočila jsem před něj..
,,Myslím, že tu máme nedokončenej spor!" vykřikla jsem
,,Který brzo skončí!" zazubil se Jaroslav..
Nic jsem neříkala a vytasila jsem meč, začali jsme bojovat. Pak mě meč začal štvát, byl v boji s mečem příliš silný. Vytáhla jsem šurikeny a rychle jsem je na něj vrhala. Jen dva ho zasáhli, tak jsem vytasila nunčaky a pěkně mu s nima zakroužila před očima. Měl v obličeji nechápavej výraz. Tak jsem ho kopla mezi nohy. Zakvílel. Pak jsem se rozběhla a vyskočila na něj. Salto ve vzduchu otočka kop do hlavy. Trochu jsem mu rozsekla hlavu. Boty s ostrými břity dlouhými 2cm jsou k užitku. Kopla jsem ho do brady a pak jsem bojovala s nunčaky. Způsobila jsem mu mnoho krvavých podlitin. Byl už unavený ale né zesláblý. Omotala jsem mu, jedním pohybem, nunčaky kolem krku a pak jsem vytáhal kůl..hotovo..

Za tu dobu, co jsem bojovala s Jaroslavem, se situace změnila. Byli jsme ve výhodě, ale na některých místech jsme převažovali.. Pomáhala jsem kde se dalo. Pak jsem uviděla Roba prohrával. Napadla jsem upíra ze zadu a za necelou půlhodinku byl mrtvý. ,,Katy! Co tu děláš?!" vyhrkl Rob jakmile jsme skončili s tímto upírem. Ušklíbla jsem se; ,,Přece jsi si nemyslel, že budu doma!" Rob měl na tváři pobavenej výraz; ,,Já jsem to věděl, že to nenecháš jen tak.." přikývla jsem ,, Ale ted jsou na řadě důležitější věci než tlachání.." Mířili k nám 4 upíři. Za chvíli leželi mrtví na zemi. Když se s Robem spojíme jsme nepřekonatelný..

Na bojišti zbyla jen 100 upírů..super… Až do svítání jsme bojovali s Robem bok po boku. Když začalo svítat posledních něco málo přes 50 upírů se sebralo a zdrhlo.. Vyhráli jsme…. Nemůžu tomu uvěřit! Rob mě políbil ,,Jsi neporazitelná.." zašeptal mi do ucha.. oplatila jsem mu polibek a řekla.. ,,Ne…My jsme nepřekonatelný.." usmála jsem se..

5. Nečekaný spád událostí

18. září 2009 v 22:19 | Dahyla alias Das
Jsem ještě v nemocni na týden na pozorování…nuda… Alespon, že sem občas zajde Rob nebo i Luke když má čas..
,,Ahojky" pozdravil mě Rob nezvykle vážným hlasem. Za ním vešel Luke a jen kývnul..
,,Co se děje?!" Přelítla jsem z jednoho na druhýho. Co mi tají? Mlčeli..
,,Tak doprdele co mi tajíte?!" byla jsem naštvaná, zprudka jsem si sedla.. Kluci na sebe pohlédli přistoupil ke mně Rob a pohladil mě po tváři..
,,Radši si lehni a mi ti to povíme, hezky po pořádku.." poslechla jsem ho, ale byla jsem pořád naštvaná.
Luke si odkašlal.. a nakonec poprvé promluvil.. ,,Blíží se Apokalipsa.." zamumlal zastřeným hlasem.. Prudce jsem se opět zvedla..
,,To si děláte srandu! Kdy?!" Rob mě znovu přinutil si lehnout a pak laskavým hlasem promluvil. ,,Vzhledem k tomu, že rok je pro upíry jako pro nás 2-3 měsíce, tak asi tak za týden.."
,,Ale to se musím připravit! Dostante mě odsud!" zaškemrala jsem. Pět na sebe pohlédli a Luke stočil koutky úst do tenké linky.
,,Katy, ty tam nebudeš, nemůžeš v tomhle stavu bojovat!"
,,Ale to přece nejde!" Hledala jsem zastání u Roba, ale ten mi pomoct nehodlal..
,,Katy, nejsi schopna bojovat. Luke má pravdu." Zlostně jsem zaskřípala zubama. Ale pak jsem nahodila usměvavý obličej. ,,Tak dobře asi to není nejlepší nápad bojovat v tomhle stavu.." usmála jsem se. ,,Máte pravdu."
,,To je dobře, že jsi to pochopila.." ukončil debatu Luke. ,,Musíme ještě něco projednat, pojd Robe!" Rob mi dal pusu na rozloučenou a pohladil mě po vlasech. ,,Jsi rozumná.." zamumlal. Než se za nimi zavřeli dveře zašeptala jsem tak aby mě nemohli slyšet. ,,To si jenom myslíte, že tu zůstanu." Ušklíbla jsem se. Měli by se naučit být méně důvěřivý…

4. Zlo se vrací

18. září 2009 v 22:19 | Dahyla alias Das
Byla jarní bouřková noc, půl deváté těsně před setměním.. Jako každou noc jsme se s Robem rozdělili, já měla na starosti jižní část města a Rob severní. Trochu jsem poskakovala bylo docela chladno na to jak bylo celý den. Povzdechla jsem si..Proč jsem si jen nevzala ten svetr?… Jsme propojeni skrytou vysílačkou připevněnou k uchu, kdyby se něco stalo a potřebovali jsme pomoc. Čeledíni právě odváděli hříbě s matkou do stáje na noc. Koně jsou tak překrásný tvorové..Ztratila jsem se v myšlenkách…..
Z myšlenek mě vytrhl tmavý stín který se mihl nad stájí. Co to mohlo být? Určitě upír..
,,Hahaha" uslyšela jsem za sebou dunivý smích. Otočila jsem se. Ušklíbla jsem se. ,,Kdopak nás poctil svou návštěvou?" Tajemný upír se novu zachechtal..
,,Říkej mi mstitel.." odmlčel se..,,Ale to není důležité..důležité je, že jsi zabila mého bratra! A já…já se pomstím!" ještě jsem to nebrala na svědomí, jeho výhružky. Takovích upírů tu bylo..
Ušklíbla jsem se ,,A to si myslíš, mstiteli, že se toho dožiješ?" ted jsem se zasmála já..
,,Já si to nemyslím.. Já to vím!" Vrhl se kupředu, ale jen mě přeskočil a přistál mi za zády. Rychle jsem se otočila.. ,,Proč mě rovnou nezabiješ, když si myslíš, že to dokážeš?" roztáhla jsem ruce.. ,,Tak do toho, nebráním se, jak vidíš!" upír zapřemýšlel a pak se na mně vrhl..
Když byl metr ode mě, ztáhla jsem jednu ruku a vytáhla meč z kabátu, sekla jsem po něm. Zavyl, ale pak mi zaryl dlouhé nehty do kůže na mé ruce. Bolelo to. Sekla jsem znovu a prohloubila jsem zranění, které jsem mu před nevelkou chvíli způsobili stejným mečem. Znovu zavyl, tentokrát bolestněji, ale pustil mě. Zanechal mi na ruce veliké šrámy z kterých tryskala krev. Pohlédl na ně a pak se vyrtratil asi uznal, že zabít mně bude složitější než si myslí a že se svým zraněním to zřejmě nedokáže. Upadla jsem do bezvědomí……..
Jak jsem později zjistila, Rob mě našel jak krvácím a odvezl mě do blízké nemocnice. Ránu mi sešili a vypadá to docela dobře, ale ztratila jsem hodně krve.

3.O pár let později, aneb součastnost

18. září 2009 v 22:17 | Dahyla alias Das
Teď je mi 17. Od té doby co jsem zabila Ctibora, vraha mých rodičů, jsem už zabila více upírů. Nebydlím už v malém bytečku na sídlišti, ale na táborce ve čtvrti malých i velkých domečků. Bydlím tam s Robem. Teď spolu chodíme..
Bohužel už nepracuji v baru ani v restauraci Luke mě přinutil chodit znovu do školy. Což je samozřejmě obrovská nuda! Nejdřív jsem musela začít chodit na doučování, protože jsem naposled chodila do osmičky a pak jsem toho nechala. Ale má to taky sví výhody, nemusím nikam chodit makat a stejně prachy dostanu od Lukyho. A taky můžu být ráda, že si mě rovnou neadaptovali.
Ale za to všechno jsem šťastná, vždyť chodím s tím nejlepším klukem pod sluncem! Rob je ale zároveň i mým učitelem a trenérem a když přijede do našeho revíru Luke, tak nám dá lekci oboum dvoum.
Náš revír pečlivě střežíme, cítíme, že příjde něco co nás vykolejí…

2. První lov

18. září 2009 v 22:16 | Dahyla alias Das
V pátek za mnou do baru přišel takovej chlapík. Nebyl to Luke, měl černý dlouhý vlasy. Řekl mi ať jdu za ním. Pochopila jsem, že je to další lovec. Bylo mu tak asi o rok víc než mě. Pod tričkem se mu rýsovali svaly. Vedl mě do praku. Šla jsem za ním. Za chvíli se zastavil, stáli jsme u velké vrby, po které se dobře lezlo.
,,Takže, v sobotu máš zabít toho Lewise, že?" Tím Lewisem asi myslel toho upíra.
Kývla jsem.
,,Dostal jsem informace, že by se to mohlo zkomplikovat.." pokračoval
,,Je to zlé?" zeptala jsem se
,,Mno, jde o to, že jich tam přijde víc."
,,Kolik?"
,, Asi tak šest." Vytřeštila jsem oči.
,,Takže velkej problém, že?"
,,Ano" kývl
,,Řešení?"
,,Plán je, že v tom baru nás bude víc. Musíš nám reservovat pět stolů."
Kývla jsem. ,, Oukej"
,,Počkáme až odejdou a pak se rozdělíme a budeme je sledovat. Pravděpodobně to vycítí."
Kývla jsem. ,,A co já?"
,,Tys měla zabýt toho slabého, co?"
,,Ano"
,,Půjdeš ve skupině se mnou" usmál se ,,Bude to pro tebe zkušenost..."
Taky jsem se usmála. ,,Taky si myslím..." odmlčela jsem se. ,,A jak se vůbec jmenuješ?"
,,Promiň, zapoměl jsem. Jsem Rob."
Kývla jsem. ,,Moje jméno jistě znáš."
Přiťakal. ,,Tak večer v baru" usmál se
Lovci si objednali jen pití. Jen někteří topinku nebo polívku. Třásly se mi ruce. Rob se na mě povzbudivě podíval a zvedl palec. Upíři tu ještě nebyli. Naštěstí.
Během chvilky se objevili, bylo jich celkem 5. Super. Naštěstí mě Rob vybavil nožema a kříži. Tohle je můj první lov. Vydechl jsem. Těšila jsem se, byla jsem zvědavá, ale nebála jsem se.
Trvalo to pár hodin než se upíři zvedli. Rob na mě mrkl a já rychle odnesla sklenice a talíře. Čapla jsem po bundě a vyšla jsem za ostatními lovci do chladné noci. Rob ke mně přistoupil a řekl mi ať se držím za ním. Tak jsem se držela za ním. Upíři se rozdělily na dvě dvojce a jednoho samotného. Na toho samotáře šli tři lidi. Na každou dvojci šlo 5 lidí. My jsme šli za dvouma upírama v černých hábitech. Šli směrem k hřbitovu. To nám docela vyhovovalo. Když přecházeli louku která byla vedle hřbitova otočili se. Ucítili nás. Zastavili se. Zasyčeli. Všichni vytasili nože. Tak jsem taky vytasila dva, do každý ruky jeden. Rob mi pošeptal ať se držím vzádějc. Tak jsem se držela v zadu. Lovce, oslovovali ho Gregor poranili na rameni. Pak se všichni vrhli na upíry. Ten první byl slabý, proměnil se v hlínu hned. Toho druhýho jsme obklíčili. Bylo vidět, že si z toho nic nedělá. Zasyčel. Někdo po něm vrhl nůž. Snadno se uhnul. Byl silný. Když se pohybovala viděla jsem pouze černou šmouhu. Rob vedle mě zaklel. Upír pořád syčel.Pak najednou promluvil, ale řekl jenom jednu větu. ,,Stejně ovládneme svět, uvidíte!" Potom se vrhl na mě a chytil mě pod krkem. Poznala jsem ho. Byl to ten co zabil rodiče. Lovci se na něj vrhali ze zadu. Oslabili ho. Vytáhla jsem nůž a zabodla jsem mu ho do břicha. Okamžitě se proměnil v hlínu.
,,Dobrá práce!" Pochválil mě Rob.
,,Vítej mezi námi!" zazubil se Luke a pár lovcu se přidalo. Tak to mám za sebou.. první lov...

1. Začátek aneb ,,budoucnost"

18. září 2009 v 22:15 | Dahyla alias Das
Já jsem vlastně nikdy nepřemýšlela o tom, kdy začnu zabíjet upíry a podobně. Ale nedávno asi tam předevčírem se rozjela moje ,,Budoucnost"..
Předevčírem jsem byla na odpolední směně, když si to do restaurace přišinul takový podivný chlapík. Normálně jsem k němu, jako ke každému zákazníkovy, přišla a zeptala se: ,,Co si přejete?" a nasadila oslnivý usměv jak mě to tady naučili. ,,Dvě kafe, jedno pro mě a jedno pro vás a pokec s vámi." Pohlédl na mě. Nevypadal jako nějaký romantický chlapík či co. Tázavě jsem pozvedla obočí: ,,Hned to bude." Odvětila jsem. ,,To bych si prosil, spěchá to!" popoháněl chlapík. Tak jsem přinesla 2 kafe a přisedla si k němu. Nejdřív se zhluboka napil a pak pološeptem spustil: ,,Jsem Lukáš, říkejte mi Luke"
Kateřina říkejte mi Katy" Odpověděla jsem
,,Zjistili jsme, že se zajímáte o upíry" Probodl mě pohledem jak by dělal rentgen.
,,Ano, zajímám se o ně z osobních důvodů." Přitakala jsem
,,Chcete - jste být lovkyní upírů." Pokračoval ,,Je to tak."
,,Ano" Na chvíli jsem se odmlčela.,,Proč vás to zajímá?"
,,V sobotu do baru, v kterém pracujete přijde jeden upír. Slabý…" Nevycházela jsem z údivu co o mně ještě neví.
,,Dobře tak ta přijde upír. A co já s tím? Necítím se na to abych ho zabila…"
,,Ale ano, jste již dostatečně připravená…" na chvíli se odmlčel ,,Pokud ho zabijete, tak budete v naší organizaci, ale musíte dát pozor na zbytečný čumily." Byla jsem překvapená, tohle jsem vážně, ale vážně nečekala.
,,Takže ho mám zabít? V sobotu?"
,,Ano." Pohlédl na mě ,,Odmítáte to snad?"
,,Ne, neodmítám, pokusím se o to." Usmál se
,,To je dobře, pak si vás sami vyhledáme." Přikývla jsem. Ten Luke odešel hned jak to dořekl. Takže v sobotu mám zabíjet. Skvělí..
 
 

Reklama