Výkřiky myšlenek

Život jedináčka bych nechtěla.

23. února 2013 v 14:09 | Das
Někdy přemýšlím o tom, jaké by to bylo být jedináčkem. Většinou mě napadne jen to, že pokud dítě nemá žádné sourozence, tak jeho život musí být.. nudný a taky rozmazlený, jelikož všechna pozornost (a finance) rodičů směřuje jen k jedinému ditěti. Není to tak vždy, ale mně představa nemít žádného sourozence docela děsí.

Jsem z velké rodiny - mám tři starší bráchy, kterým je okolo pětadvaceti a ségru, mé dvojče. (Všichni jsou vlastní.) Ačkoliv mě občas ségra s jedním bráchou vytáčí, udělala bych toho pro ně hodně a nedokážu si představit, že by prostě nebyli.

"Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... A přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina." (André Maurois)


Mám spoustu krásných vzpomínek na dětství, třeba náš každonedělní fotbalový "mač" u babičky před barákem, kdy jsme hráli dva na dva, vždy já s jedním bráchou a ségra s druhým. Pamatuju si, jak jsem omylem bráchovi vpálila míč do obličeje, to jsme se pak nemohli pět minut smíchy nadechnout. Hrávali jsme se skoro vypuštěným fotbalákem (ačkoliv v dílně jsme měli minimálně jeden kompresor a několik pumpiček) až z něj byl hadr. Teď si s tím míčem hraje pes. Jednou nám míč spadnul do vysoké tůje, a tak jsme se ho asi půlhodiny snažili sundat. Při fotbálku jsme občas dělali přestávky, při kterých jsme se předbíhali, kdo dřív popadne flašku s pitím. Třebaže jsme celou dobu počítali skóre, vždy vyhrál ten, kdo dal poslední gól. S třetím bráchou jsme v zimě chodili na kopec za městem lyžovat, pěkně s termoskou v báglu. Se ségrou jsem stavěla bobový dráhy a jednou nás i s bráchama táta zapřáhnul za auto na takových skútrech a jeli jsme po zasněžený silnici nahoru do kopce. Když nám v lese popadali po bouřce stromy, tak jsme s bráchovím džípem všichni vyrazili na dříví. Ségra svolávala trpaslíky ať nám pomůžou, brácha blbnul s přemetama a jako vždy to byla velká sranda. Bráchové jsou fotbalisti, tak jsme s bráchovo přítelkyní (teď manželkou) trávili soboty na fotbalových zápasech. Takovýhlech vzpomínek mám hodně a jsem za to ráda. Myslím, že můžu říct, že moje dětství bylo nádherné - hlavně nezkažené počátačem apod. Je mi smutno, když potkávám desetileté holky s adidas kabelkou, nalakovanými nehty a s nosíky nahoru.

Náboženství a víra

30. června 2012 v 18:12 | Das
Nedávno jsem byla poprvé v kostele na mši, třebaže jen kvůli křtinám neteře. Upřímně, mám z toho docela smíšené pocity. V Boha nevěřím, ale považuji se za křesťana.* Ale nakonec mi došlo, že jsem si z kostela odnesla především pozitivní pocity.

Druhů náboženství je přemnoho a věří se v jednoho či více bohů. Náboženské názory jsou rozdílné.
Například džinisté praktikují nosení závoje, aby nevdechli hmyz a neuškodili tak ničemu živému. Také jsou vegetariány. Rastafariáni nepožívají alkohol ani maso, kombinují prvky židovství a křesťanství a v ne poslední řadě i islámu.

Na mši se mi líbil ten jednotný celek, zpívání a varhany. Všechno tohle vyvolává příjemný pocit sjednocení. Na druhou stranu, jednu chvíli jsem se cítila, jako kdybych byla s vymejvači mozků. Já prostě nedokážu věřit, že někdo stvořil život a že ovládá naše životy. Když známe fakta vzniku světa a víme, že se člověk vyvinul z opic, těžko uvěřím, že za sedm dní stvořil svět Bůh.
Ačkoliv zaujímám tento postoj, proti církvi nic nemám. I nevěřící by podle mě měli mít úctu ke kostelu a ke knězi (aj. představitelům náboženství) a respektovat věřící.

Křesťanství neklade na své věřící takové nároky - nikdo je nenutí se x-krát denně modlit nebo obětovat krávu z vlastního stáda. Náboženské fanatiky nemusím, ale je to jejich víra a já jim ji nebru.

Náboženství a víra jsou pro mě dvě rozdílné věci, i když mají mnoho společného. Mám víru, když věřím v uzdravení, zlepšení světa, .. Naopak náboženství je všechno s bohy nebo uctívání a modlení se k někomu / něčemu.

Někdy k uzdravení pomůže i bojovnost, víra v to, že se uzdravíme. Jakmile v něco přestaneme věřit, je menší šance, že to dokážeme. Pokud tedy vážně nemocný věří v uzdravení nebo věří v Boha, že mu pomůže a dodá mu sílu, je to jen dobře.
Ale především, musíme věřit v sami sebe.


*(edit 6.7.2012)
Komentáře mě upozornily na to, že si v této větě velmi protiřečím. Lituji, že jsem při psaní článku tuto část více nerozepsala a více nevysvětlila, jak to cítím.
Upřímně - moc se v sobě nevyznám. V Boha nevěřím, ale někdy mám období, kdy ano. A nemusí to být období, kdy se děje něco zlého. Možná, že to není Bůh, ten, v koho věřím, nevím. Ale myšlenkově je mi nejbližší křesťanství, i když je to (občas) vymývárna mozků. Asi jsem článek na toto téma měla napsat až když si budu jistá, v co věřím. Omlouvám se, že se v tomhle neumím vyjádřit. Snad toho někdy v budoucnu budu schopna.

Moc obživovacího prstenu z The Vampire Diaries

21. března 2012 v 17:58 | Das
Jsem zvědavý člověk a občas myslím až moc.. A poslední dobou si lámu hlavu nad magickým prstenem, který všichni fanoušci TVD moc dobře znají.

V rodině Gilbertů se dědí dva prsteny z generace na generaci, aby ochránily svého vlastníka před magickými silami, především před upíry.
Už jsme byli svědky toho, jak několikrát díky němu vstal z mrtvých Jeremy, například když mu Damon zlomil vaz. Alarick se probouzí po své smrti pořád. Také jsme zjistili, že prsteny nemají jen kladné vlastnosti. Mezi tu starší informaci patří, že dvojnici neochrání. (Tu novější nechci spoilerovat.)


Pobodání, postřelení, zlomení vazu - to všechno prsten spraví a druhý den se člověk díky němu může opět procházet po ulici.
Ale co kdyby někdo oběť rozsekal na malinký kousky? (Samozřejmě tak, aby prsten zůstal na prstu.)
Šíleně by mě zajímalo, co by s tím prsten provedl. Tak snad si tenle článek přečetli scénáristi a už to píší do scénáře. :D
Možná Vám připadám hrozně praštěná, ale já si nad tím fakt lámu hlavu!

Vaše Das

Proč si zakládáme blogy?

27. února 2012 v 22:18 | Das

Why2_large_large
Proč sis založil/a blog? je často první otázka rozhovoru s adminem nějakého blogu. Málokdy se ale nad tím tázaný pořádně zamyslím. Trochu jsem se zamyslela a... zkusím to nějak dát dohromady.

Co tu vlastně hledáme? zábavu? pochopení? vyslechnutí? chválu? ...

Určitě znáte blogy takových těch nanynek, pardon, ladys a brunette, blonde, miss,... Jejich blogy jsou plné adminčiných fotek a většinou nestrpí kritiku. Domnívám se tedy, že hledají někoho, kdo je kladně ohodnotí a blog jim má patrně sloužit ke zvednutí sebevědomí.

Mnoho blogů je taky povídkářských. Většinou jeho autory jsou slečny, co potřebují zkritizovat svá díla. Tyhleti už ovšem
Tumblr_ld22w5asib1qa3j5zo1_500_large
jsou ochotní více přijímat kritiku a mají snahu se zdokonalovat. Hledají čtenáře, kteří upřímně zhodnotí jejich práci, aby věděli, jak jejich povídky (ale i básně atp.) jsou dobré, protože hodnotit sám svoji práci je dost zkreslující.

Fotografické blogy jsou na tom podobně jako povídkářské. Potřebují se pochlubit a stejně jako pisálkové se postupem času pomocí upřímné kritiky zlepšují.

Z blogů o zvířatech adminů většinou čiší radost ze života se zvířecím kamarádem. Autoři chtějí světu představit své miláčky a většinou i nalákat ostatní lidi do mánie jejich zvířectva. Jaká radost když objeví blog podobného zaměření.

Blogy - otevřené encyklopedie. Sem bych zařadila všechny blogy jednoznačného zájmu, kde admin zveřejňuje odborné články na své oblíbené téma. Nejspíše se snaží najít podobné maniaky a nalákat do sítí svého koníčku další lidi.

Proč si blogeři zakládají deníčkové a myšlenkové blogy, když jim zdánlivě může postačit sešit s propiskou? Cílem deníčků (myšlenkového obsahu) bývá urovnání vlastních pocitů, přece jen se lépe přemýšlí, když si všechno sepíšeme. Oproti papírovému deníku nám ale ten internetový někdo okomentuje, vyjádří lítost nebo radu či jiný pohled na věc.

Tumblr_la3mrgdrse1qcqgu1o1_500_large
Někdy si říkám, jestli nejsme všichni blogeři psychopati - nebo něco takového. Zakládáme si blogy pro útěk před realitou a často i proto, že ve svém okolí jsme nepochopeni nebo se tak cítíme. Možná hledáme společnost, ale bojíme se ji hledat v našem světě nebo tu pravou nenalézáme.


Možná je důvod našich webů hlubší nebo naopak daleko jednodušší. Vlastně tenhle článek je snůška hloupých keců a neutříděných myšlenek. A teď.. proč jsem tenhle článek vůbec napsala? Snad pro vyjádření svých myšlenek?

A jaký je důvod zakládání blogů podle Vás?

Život bez pohybu? Ani náhodou!

15. ledna 2012 v 18:28 | Das
269438_10150269550146489_568471488_7259762_7484171_n_large
Ve sportech nepodávám nejlepší výkony, šedesátku nezaběhnu pod deset sekund, neskočím čtyry metry ani nezaběhnu osmistovku pod tři minuty. Přesto si život bez sportu a pohybu nedokážu představit.
Je jedno jestli se jdu jen projít se psem, projet se na kole nebo na bruslích či jdu na trénink basketbalu. Nevydržím několik dní v kuse nic nedělat a nepochopím lidi, co se dokáží celý víkend válet doma u počítače a nevytáhnout paty z baráku.

To líní lidé necítí potřebu něco dělat, hýbat se nebo se aspoň nadechnout čerstvého vzduchu? Já osobně se vždy těším na víkend až si odpočinu a pořádně se prospím a nebudu nic aspoň jedno odpoledně dělat, přesto bych nedokázala celý víkend ležet u televize, sedět u počítače nebo si jen číst.
Cbrownbball_large

Nemohu se dočkat jara, až budu se psem jezdit na kole a (snad) ob den chodit bruslit na cyklostezku. Taky hodlám začít běhat, abych měla nějakou fyzičku. Po většinu tréninku basketu sotva popadám dech, ale hned druhý den se už nemůžu dočkat dalšího tréninku, kde se pořádně vyběhám a protáhnu. Někdy se mi nechce vyrazit se psem na procházku, ale jakmile jsem venku, užívám si pohyb a čerstvý vzduch. Mnohdy se mi třeba z lesa nechce vracet domů.

Každý člověk je nějaký - sportovní, technický, učenlivý, kreativní, chytrý, hloupý,.. Ale pokud nějakou povahu opravdunesnáším, tak je to lenost se hýbat.
Nezáleží na tom, jestli člověk běhá, dělá nějaký sport, chodí na tůry nebo jen na procházky, bruslí, plave, ale přece jenom by každý měl mít nějakou pohybovou aktivitu. V téhle době už je přece tolik možností, že má každý z čeho vybírat.

316343_183952241681252_100001994325041_405737_1519411464_n_large
Děláte to přece pro sebe - jak pro psychickou stránku, tak pro fyzickou. Pohybem si vypěstujete kondici, ale udržíte si i dobré zdraví, když nic nebudete přehánět. Při procházkách, ale i při sportech si krásně odpočinete, relaxujete a hlavně všechno nesmírně uklidňuje. Vlastně pro mě je pohyb jakýmsi druhem terapie. Navíc vše můžete dělat se svými přátely a některé sporty i se psem.

Takže zvedněte zadky od počítačů a vyražte obhlédnout sportovní kluby ve vašem okolí nebo lesní cesty! :)

Vaše Das
(zdroj obrázků: http://weheartit.com/)

Kouzlo Vánoc

2. prosince 2011 v 21:43 | Das
Dsc_0418_large
Minulost
Jedeme babičce popřát k narozeninám, poté ji vezmeme k nám. Já se ségrou (a bratrem) s ní jdeme na hřbitov, abychom zapálili svíčky na některých hrobech. Následně se přemístíme domů, kde netrpělivě čekáme na dosmažení kapra. Potom se všichni jdou strojit, já se ségrou vyjímečně vklouzneme do šatů. Nandá se milion druhů cukroví na tácy, připraví se sváteční příbory, vyndá se salát a upraví se stůl. Když se pustíme do jídla, rychle do sebe naházím aspoň část večeře, nejradši bych večeři vynechala a šla rovnou na dárky. Netrpělivě se ségrou všechny popoháníme, aby jedli rychleji, ale oni si i tak nejednou přidávají. Jakmile všichni dojí, jdeme se schovat do pokoje a čekáme na příchod Ježíška. Po dlouhých minutách, konečně dostáváme svolení, abychom okoukli situaci - jestli se Ježíšek už stavil. Cestou do obýváku pociťuju strach, štěstí a zvědavost. Zamžikám očima nad horou dárků, zavolám zbytek rodiny a se ségrou roznášíme dárky ostatním. Dárků je hodně, především pro mne a ségrů, později pro ně skoro těžko hledáme vhodné místo v pokojíčku.

Přítomnost
Když se konečně odbelháme od kompu a vyvětrá se smrad od oleje, vytáhneme salát a zasedneme ke stolu. Žádné zbytečné šňoření - domácí oblečení, maximálně rifle a lepší triko vystačí. Když se odsuneme od stolu, někdo si možná na chvilku zaskočí k počítači a po klábosení chlapstvo před našimi zraky vynosí dárky ze skříní, popřípadě sklepa. Nakonec balíčky tvoří neuspořádanou malou hromadu pod stromkem. Nakonec si každý rozbalí to minimum dárků, popije a odkráčí si svojí cestou...

Christmas-cute-lights-photography-snowman-favim.com-124161_large
Kouzlo Vánoc z mého života mizí. Tedy, pořád tu je, ale jako malá jsem ho pociťovala více. Vzpomínám na ty krásné
vánoční časy, kdy většinou byl i venku sníh, byli jsme všichni pohromadě. Celá rodina - babička, všichni čtyry sourozenci, rodičovstvo. Tento rok na Štědrý večer budeme asi jen rodičovstvo, děda, ségra a možná jeden brácha. Už to není jako dřív a mě to hodně mrzí. Ale čas plyne a tak to prostě je a chápu to.

Vánoce nejsou o dárcích, ale o atmosféře a přátelství!
(zdroj obrázků: weheartit.com)

Kvalita článků

16. listopadu 2011 v 12:10 | Das
Někdy se rozplývám nad nápadostí článků a nad jejich vysokou úrovní, ale někdy mi dost dlouho trvá, než pochopím podstatu článku a přes hrubky vyluštím jednotlivá slova.
Tudíž se v tomto článku chci zaměřit na to, jak by měl stravitelný článek vypadat, nebo spíše jakých chyb se vyvarovat.

Téma
Rozhodně by měl být článek o něčem a ne jen plný nesmyslných keců o věci, která ani nebyla jmenována.
Různí blogaři píší různě a na různá témata. Nejčastější bývá deníček. Tady by si člověk měl uvědomit, jestli vůbec má, co do deníčku napsat a hlavně nezapomenou na vlastní pocity z toho. Do deníčku víc kecat nebudu, protože je to podle mne dost specifické téma.
Názory. Ať už píšeme názor na cokoliv, měli bychom o dané věci něco vědět nebo si aspoň o tom něco zjistit. Nikdy by to neměl být ukvapený názor či neujasněná reakce. Určitě nezaškodí dát prostor ostatním, aby se v komentářích bez cenzury vyjádřili.
Recenze. Recenzovat můžeme cokoli; knihu, film, koncert,.. Záleží na tom, jestli chceme jen poukázat na dobrou/špatnou věc (knihu, film,..) nebo ji důkladně zrecenzovat se všemi klady i zápory. Tady by člověk měl vyhledat plusy i mínusy a hlavně nezapomenou na vlastní dojmy a pocity z dané věci. Nakonec je dobré napsat, komu/jestli byste recenzovanou věc doporučili.
Více zásadních témat na články mne nenapadá. (Záměrně vynechávám celebrity, soutěže a povídky.)

Rotvajveři trhaj hlavy, čivava je nejlepší (aneb předsudky)

20. října 2011 v 18:39 | Das
Nejspíše zklamaně zavíráte okno se slovy 'zase mele o psech'. Ovšem mám co psát, tak si stránku škrtněte a vy, co jste ochotní si ty bláboly opět přečíst - prosím, můžete se dát do toho! :)

Velcí psi jsou neoprávněným postarech lidí. koukněte do novin, určitě tam narazité na článek o pokousaném děcku agresivním a nevychovaným psem. (Nehledě na to, že agresivita u psa z pohledu Ceasera Millana neexistuje.) Ovšem nevyprovokovalo dítě psa? A může za to vůbec pes? Samozřejmě, že nemůže! Může za to jedině člověk a zase člověk. Člověk, který si neohlídal dítě a člověk, co nedokázal vychovat psa.
Také vztah ke psům, kteří rodiče přenášejí na své děti, není zrovna ideální. Mám psa velkého plemene a často na reakce matek civím. Pokud se rodiče psů bojí, často si děti zaženou k sobě, berou je za ruku a varují je před nimi. Nemyslím, že potom dítě bude chodit po ulici bez strachu ze psů. Ale ještě horší jsou výhružky. Slyším, jak rodiče dětem vyhrožují 'Okamžitě přestaň, nebo tě ten velkej pes kousne!'. Holčina či klučina pak samozřejmě začne plakat ještě víc, protože se začnou bát. Někteří rodiče by se měli zamyslet nad svým chováním. To, že se oni psů bojí, neznamená, že musí dělat strašpytly i ze svých dětí. Naštěstí se najdou i lidé, kteří velké psy bez strachu obdivují a nadšeně je ukazují svým dětem.
Na druhou stranu se není čemu divit, když pozorujeme články o útocích psů. Ale co malí psi? O nich se nepíše nikde. Já mám však zkušenost, že psi menšího vzrůstu bývají dominantní, velice teritoriální, tudíž nějaké útoky malých psů také musejí být a řekla bych, že jich bude více než od tich krvelačných rotvajverů, vlčáků, labradorů aj. Protože je to jen malé rafnutí, nikdo se o to nestará, a tak to vrhá především na velké psy špatné světlo. Stalo se vám někdy, že jste šli po ulici a velký pes na vás štěkal? Mně tedy ne, ale malých psů na mě takhle vybaflo nespočet.
Uznávám, že jsem trochu rasista vůči malým psům, proto to vezmu i z druhé stránky. Na tváři mi vždy tančí úsměv, když zahlédnu malého psa, který jde poslušně vedle nohy, nebo dokonce bez vodítka u nohy. Sice je těchto případů málo, přesto si jich musíme vážit. Palec nahoru všem majitelům malých plemen, kteří učí poslušnost a věnují pozornost řádné socializaci.
Tímto článkem jsem chtěla poukázat na to, že nejen velcí psi můžou být špatní, na reakce dospělích, když vidí psa a především na to, že na velikosti nezáleží - malý i velký pes musí být vychován.
Vaše Das
P.S.: K článku se bez cenzury vyjadřujte. Jaká plemena (ne)preferujete?

Bez brýlí

6. října 2011 v 16:53 | Das
Jací jsou brejlouni?
Šprti, zapadlé oči, bez brýlí vypadají strašně,.. A pár předsudků o brýlích taky je, že.
Špatný zrak může mít několik příčin. Předčasné narození, zkazení očí počítačem, oční vada, genetická vada a ve stáří špatná akumulace čočky.
Od druhé třídy mám brýle. Zprvu jen na televizi, ale již jsem to dotáhle na šest a čtrt dioptrie. To není zrovna málo, no uznejte. Většina z vás si určitě myslí, že když si brejloun sundá brýle, je úplně slepý. Není tomu tak vůbec! Vidíme neostře, rozmazaně a nejasně. Slepí rozhodně nejsme!
Po pořízení nových brýlí, či samotných brýlí vidím chvilinku obroučky, jinak si připadám, jako by mi žádné brýle na nose neseděly.
Ovšem s brýlemi se nemůžu potápět, při sportu často lítají po podlaze a podobně. A bez nich to je.. na hovno. Na vodních lyží si nemohu užít výhled z prostředka řeky, nevidím, co mi ze člunu ukazují atd.

Ovšem pokud se někdo rozhodne pro čočky - roční, měsíční, týdenní či jednorázové/denní, není to tak jednoduché, pokud vám ještě nebylo patnáct. Musíte podstoupit vyšetření, kde vám podrobně ukáží a naučí, jak čočky nasazovat, vyndavat a starat se o ně. Co by jste s nimi neměli dělat, jak s nimi manipulovat a zacházet. Toto jsem dnes podstoupila a s překvapením zjistila, že nasazování a vyndavání čoček není tak hrozné, jak jsem si myslela.
Vyšetření stojí 700,- a samotné čočky taky není zrovna nejlevnější záležitost. 15 párů (30 čoček) stojí 500-750 Kč (jednorázové - jednodenní čočky). To podle toho, jaký typ vám vyhovuje. Mně naštěstí ten nejlevnější sedí, aspoň se to tak zatím zdá. To se uvidí na kontrole, která je hned za týden.

Nehodlám nosit pořád čočky. Mám je jen na sport, navíc každodenní nošení by se prodražilo.

Vidět s bez brýlí dobře, je zpočáku opravdu divné a nezvyklé. Ale protože čočky na očích necítíte, připadá mi to, jako bych brýle měla. Jen nezvyklý pohled ostatních lidí na mne, mi to připomíná.
http://www.chytrazena.cz/obrazky/admin/clanek/di/divka-nasazuje-do-oka-kontaktni-cocku.jpg

Anorektičky na každém kroku.

2. října 2011 v 11:08 | Das
Když se nudím a oblíbené blogy mám již zkouknuté, okomentovaná a jsem potěšena článkama z tich blogů, tak kliknu na blog.cz. Následně sjedu na 'Nejnovější články'. Jak jistě víte, je těžké najít nějaký článek, kde nebudou fotky Seleny jak šla nakupovat, Miley jak obědvala s rodinu, Vanessy jak si zašla běhat apod. Proto většinou nejnovější články projíždím večer, protože tak je největší šance, že objevím něco smyslplnýho a navíc b té době přibývají deníčkové zapisy.
Proto se s radosí usmívám na každý článek s dnešním datumek a ještě s nezkaženou náladou jej rozklikávám.
Ale co se nestane? Vyjede na mne článek, kde si adminka píše dnešní jídelníček (nula nula nic), vážení (ne o moc více ež jídelníček) a především, jak je (ne)spokojená s dnešním pohybem a jak to nikdy nedotáhne na 40 kg. Se zděšením na tváři koukám na komentáře, kde na mě bohužel čekají samé komentáře typu 'strašně ti závidím, že seš tak silná! já ybch to nedokázala', 'chci mít postavu jako ty', 'jen tak dál, na 40kg to dotáhneš'. A podobné. Dělá se mi z toho zle.
Párkrát jsem se k těm článkům na ty blogy vyjádřila, ale po tom, co mi začali na blog psát fanynky anorexie, jsem s tím urychleně přestala.

Anorexie a bulimie jsou psychické nemoci. Spočívají v tom, že se postižené vydí tluščí, i když vypadají jako kostlivci s kůží. Později když si okolí začne všímat jejich odporné vychrtlosti, na sebe dokonce navlékají dvoje džíny, několik třiček a tlusté svetry, aby ti zakryly. Ovšem přesto potravu nepřijímají a mučí se fyzickými výkony, na které jim už nezbývá žádná energie, protože žádnou nepřijímají. To jsem -promiňte- popsala spíše anorexie. Bulimičky do sebe dokáží celou noc cpát neskutečné porce jídla a k ránu to všechno vyzvracet. A tak se to pořád opakuje. Jezení - zvracení. Anorexie a bulimie spolu těsně souvisejí, protože většinou nemocné přecházejí z jednoho ke druhému.
Ovšem i chlapci mohou trpět těmito psychyckými nemoci, ale dívky značně převyšují, proto se omlouvám, že vše píšu v 'ony'.

Je mi líto, že se objevují blogy s fanynkama anorexie. Osobně bych řekla, že se mi hned po kopíráckýma blogama hnusí nejvíce. Ale zamyslete se. Doma bulimičku (anorektičku) rodina vede k tomu, aby jedla více, snaží se prblém vyřešit, z čehož má pocit, že se všichni spikli proti ni. Ale zapne blog, kde ji všichni obdivují..

Ráda čtu knihy an tuto tématiku, ač moje představa hubnutí je více pohybu a i o trochu více zdravějšího jídla. Ovšem bohužel ne všichni to tak vidí.
.. Ale neodsuzuju je. Je to přece nemoc.

Asi se z toho uzdravím!

19. září 2011 v 10:02 | Das
Kdysi dávno jsem na alik.cz vyhrála plyšáka Kukyho. Bylo to pro mě veliké překvapení, že jsem zrovna já vyhrála, ale zas na druhou stranu tich plyšáků bylo rozdáno 100, takže nějaká pravděpodobnost byla.. Ale dnes?!

Po milionu letech otevřu maila a co nevidím. Mail od Abyss, že jsem vyhrála v Letní soutěži o knihy a prosí o zaslání adresy.
Nemohu tomu uvěřit. Zrovna spolu s dvouma dalšíma lidma, vyhraju mezi XYX hromadou lidí.

A co jsem vlastně vyhrála? Dva první díly ze série Upíří deníky. Sice jsem již první díl četla a nelíbil se mi, ale musím dát tomu ještě jednu šanci. (Ostatní knihy ve výběru mě nelákaly, popřípadě ke mě mířily). Tudíž mi nejde o výhru, ale o to, že jsem vyhrála. Já vyhrála, rozumíte?!

Jo, asi se z toho uzdravím. :D
http://i.lidovky.cz/pes/09/103/pnesd/HPE2eb082_upiri_deniky.jpghttp://www.kult.cz/web_kult/images/18779_big.jpg













Vaše Das

Co bych udělala s milionem?

14. září 2011 v 17:17 | Das
Nádherné někde sebrat milion, ovšem na chodníku ho nenajdete.. Přeskočím tedy část, jak bych k němu přišla. Prostě bych ho měla. Třeba... Mně spadnul do postele velký stříbrný kufřík s penězi. (kéž by!)

Jelikož mám velkou rodinu, tak bych rodičům dala 200 tisíc. Ovšem mám také čtyry sourozence. Jim bych na účet zaslala každému 100 tisíc. Přemýšlím, že nejstaršímu bratrovi dvojnásobek, ale asi by to nemělo fér, tak to nechce každému stejně. To bych měla obdarování nejbližší rodině, zbylo 400 tisíc.

Okamžitě bych letěla kopit si pořádnej foťák - zrcadlovku (20 tisíc), mobil, protože mám momentálně asi deset let starou nokii, páč se mi můj rozbyl. ovšem na drahém mobilu netrvám (4 tisíce), slušnej notebook (20 tisíc), oblečení (10 tisíc). Zbylo by mi tedy 346 tisíc.

Možná bych si ještě předělala pokojíček, který máme se ségrou společný. Sice nemáme nějaký překrásný nábytek a zařízení, ale netoužím po tom. Ale asi by na nějaké poličky a nové skříně pár peněz padlo. Třeba takových 20 tisíc (blbý odhad, ale nezapomínejme, že sestra má též své peníze, ale asi bych to nechala udělat jen ze svých). Zbylo cca 326 tisíc.

Objela bych si pár útulků a na ty nejhorší přispěla kolem 10 tisíc (na každý, dejme tomu na pět). Potom byhc něco přispěla do organizace Helpes. Pár korunek by ještě šlo na jednu vybranou charitu. Zbylo by přibližně 256 tisíc.

A ty zbylé peníze bych si uložila na účet, abych až/pokud si budu pořizovat psa s PP, měla dostatečné peníze. A velká část by šla na samostatené budoucí bydlení. Prostě do budoucna - však, co víme, co se stane?

A pokud bych někdy někam cestovala a našla v tom zalíbení, tak bych se určitě chtěla podívat do několika zemí různých kultur. :)

Připoj se!
 
 

Reklama